Náš načmáraný osud na papírku od cigaret

Můj osobní názor zní takto – existuje osud i náhoda – podle toho, čemu zrovna věříte :) . Můžete samozřejmě věřit na obojí, ale nepoložili jste si někdy otázku smyslu – nevylučují se tyhle dvě slova? - .
Osud vs. Náhoda, obojí s velkým písmenem. Pan Osud, tak toho já si představuji asi nějak takhle :
Určitě znáte Pinnochia, toho malého dřevěného kluka, který když zalže, natáhne se mu nos. Jestli znáte jeho, stoprocentně znáte jeho „otce“ Japetta?!
Starý pán, s šedivým knírem, malé postavy a bílými vlasy. Tak to je on, pro mě takhle vypadá pan Osud. Sedí každý den za dřevěným stolkem, na jehož okraji hoří svíce, která nikdy nedohoří. Stále bude hořet a svítit Japettovi na psaní.
Na jaké psaní? No přece na to psaní o nás. Ach, zapomněla jsem se zmínit o tom, že tento starý pán, má před sebou položené papíry na které píše a píše a píše naše osudy. A jak mám teorii i na to, proč se s nějakým člověkem setkáte tam, kde to nečekáte, nebo ve chvíli, kdy to nečekáte. Dětinská a naivní teorie zní : Okolo Japetta se zvedne vítr a on papíry nestačí chytit a tak je vítr shodí dolů ze stolu a pomíchají se a jelikož je Japetto nemá očíslované, prostě jen tak je poskládá a píše dál, na papír, který zvedl poslední.
Tak tohle je moje představa o Osudu :) .
A velevážená paní Náhoda? Tak o té představu nemám. Prostě, přijde a odejde.
Nevím kdo, nevím jak vypadá. Je to vlastně paradox, když tedy Náhoda udělá to co musí, musí to mít někde napsané a to znamená, že sama Náhoda by měla svůj osud! :) Jo já vím, má to hloubku, ale nesmíme se do ní ponořit až za tolik, pak by jsme nestačili s dechem a to by bylo hodně špatné :) .
Tak toť vše . . . . . Určitě také máte podobné představy, jako já o Japettovi a jeho psaní.
Tak co, věříte na osud který se může každičkou chvilinku zamíchat, nebo věříte na předepsanou náhodu?! :)