Co ze mě bude?

23.8.1995

Sedím na okraji našeho pískoviště před domem, kde bydlím, a koukám po ostatních kamarádech. Sleduji, co mají zrovna na práci. Jsme tu tři. Ondra dostal k narozeninám nové modré auto, které evidentně není stavěné pro jízdu po nekvalitních silnicích našeho pískoviště. Kolečka se zadrhávají, kolony by se tu však tvořily těžko. Ondra je určitě spokojený. Co jsem slyšel, tak má prý se svým autem namířeno na chalupu. A zpátky. Sám nevím kde to je, ale je mi jasný, že dojede maximálně k Lucce na druhou stranu, kde si hraje se svojí načančanou bárbínou. Prý by Lucka chtěla být stejně hezká jako její malá Lucy. Říkala mi to. Má zvláštní představy o kráse. Už je jí pět, a tak třeba ví, že pokud se chce líbit svým protějškům, musí mít nohy minimálně až na zem nebo že by měla mít vlasy barvy minimálně blonďaté. Jako její Lucy. Zrovna flirtuje s Kenem, který jí pozoruje o několik desítek centimetrů dál, kde ležérně sedí opřený o okraj pískoviště, a dělá jako že nic. Pouze pokukuje po holkách. Po Lucce nebo Lucy?
Já mám na práci něco mnohem důležitějšího. V pravé ruce mám lopatku, v druhé zatím prázdný žlutý kyblík. Přemýšlím, odkud vzít písek. Je jasné, že čím mokřejší, tím lepší. Jenže z jaké díry? Je jich tu tolik. Nakonec jsem se ale rozhodnul pro tunel u Lucky. Už jenom kvůli tomu, že mi je Lucka o něco sympatičtější než Ondra. Rychle sypu písek do kýble a už vymýšlím, kam bábovku hodím. „Bábovičko, poveď se mi, jestli se mi nepovedeš, tak do Prahy nepojedeš. Jestli se mi povedeš, tak do Prahy pojedeš.“ Tuto říkanku, jsem nikdy nechápal, ale asi má nějaké čarovné účinky. Jinak by se neříkala.
Bábovička se mi nepovedla, do Prahy tedy nepojedu. Jsem z toho smutný, nechápu, v čem mohla být chyba. Vidím to ve špatném písku od Lucky. Nemám ji rád. Mám chuť jí něco provést. Beru tedy písek na lopatku, tolik co vydrží, a mrštím s ním po Lucce. Lucka brečí a volá mámu. Ne kvůli tomu, že by ona měla písek v očích. Její Lucy má písek v očích.
Já beru nohy na ramena, utíkám pryč, abych neměl nějaké problémy. V dálce ještě slyším, jak na mě řve Ondra, že jsem lump. Má pravdu, jsem lump. Co ze mě bude?

23.8.2007

Sedím na okraji našeho pískoviště před domem, kde bydlím, a koukám po ostatních kamarádech. Sleduji, co mají zrovna na práci. Jsme tu tři. Kuba dostal za úkol nadrtit skéro, koupené před několika okamžiky za standardní cenu dvě stě padesát. Celý den jsme se na tuto chvíli těšili. Materiál vypadá dobře, je to poctivá jednička. Ještě že už máme osvědčeného dealera, který by nás jen tak neokradl. Jako plno jiných.
Skéro je nadrcené, filtr s papírkem připraven. Martin vytahuje cigaretu Marlboro a necelou půlku sype mezi nadrcenou marihuanu. Pořádně to promíchává. Do levé ruky bere první papírek, poté filtr. Připraví si vše tak, jak to má rád, aby ho nic nepřekvapilo a začíná motat.
Obtíže nenastaly, vše šlo podle plánů. Brko je ubalené. Martin se ptá, jestli mu nevadí, že ho podpálí. My že v klidu, že když si ho ubalil, ať si ho také podpálí. Zkušeně první odtrhne špičku papírku, který přečuhuje, poté zapálí a natáhne. „Ty krávo, to je matroš! Jsem dostal hroznou bombu.“ Voní to hodně dobře, už se nemůžeme dočkat. Těšíme se na náš čas snad více než na cokoliv jiného. Už si chceme pohulit, bylo nám ale blbý Martinovi říkat, ať už to posílá. Po třetím potáhnutí to Kuba ale přece jenom nevydržel a řekl mu, že tu jsme taky. Martin smutně přikývl. Mluvit nemůže, kouř drží v plicích. Moc dobře ví, že čím déle to v sobě udrží, tím větší účinek. „Každý správný kuřák řekne aspoň deset slov než to vyfoukne.“ Všichni to známe. Všichni už jsou však tak daleko, že by řekli těch slov i desetkrát více, není ale potřeba. Postupem času jsme zjistili, jak přesně to v plicích držet dlouho, aby to mělo stoprocentní účinek.
Brko objede každého z nás dvakrát. Všichni máme hned lepší náladu, celý svět nám přijde najednou mnohem optimičtější. Začínáme probírat věci, které by nás normálně probírat nenapadlo. Hrozně se jim smějeme. Jsem spokojený a nic mi tu nechybí. Po hodině se to z nás však dostává a my se dostáváme zase do kruté reality. Vzpomněl jsem si, že zítra píšeme matiku a já vůbec nic neumím. Další kuly dostat nemůžu. Jestli to takhle půjde dál, co ze mě bude?