Vzpomínka

Co se stane, když zavraždíte muže, který je shodou okolností zastupující říšský protektor? Zemře jeden muž, Němci jich odvetou zabijí stovky. A aby toho nebylo málo, srovnají se zemí dvě vesnice. Lidice a Ležáky.
Když Reinhard Heydrich 4. června 1942 opustil tento svět, Berlín byl nesmírně pobouřen. Proto do Prahy 9. června přišel rozkaz srovnat se zemí obec na Kladensku Lidice. Podle všeho odsud totiž měli pocházet možní atentátníci, což se později ukázalo jako omyl. Němci přesto neváhali a kolem deváté večerní spící vesnici obklíčili. Nejprve probudili starostu a poté zburcovali zbytek obce. Lidé byli vyzváni, aby si s sebou vzali největší cennosti, což byl od Němců jen prostý trik, jak se po smrti lidických co nejvíce obohatit. Muži byli odvedeni na nedaleký statek, kde pak byli jeden po druhém stříleni. Těla se postupně hromadila na zemi a mezi nimi chodili důstojníci německé armády a každého z padlých ještě jednou stříleli do hlavy. Bylo potřeba se ujistit, že si všechny ty nebožtíky opravdu mezi sebe vzala smrt. Z dětí pak postupně vybrali ty, které by se hodily k poněmčení, tedy blonďáky s modrýma očima. Ostatní děti měly smůlu, byly poslány do vyhlazovacího tábora. Ženy odvezli do koncentračních táborů. A aby bylo dílo dokonáno se vším všudy, nakonec byla vesnice vyhozena do povětří. Vyrabované domy se rozlétly na tisíc kousků, stromy shořely, nezůstal ušetřen ani kostel, ani místní hřbitov. Vše leželo na zemi v kamenech různých tvarů a velikostí. Ještě před chvilkou tady stála vesnice. Ale ta už není. A vzpomínky na ni zůstaly pouze v myslích těch, co Lidice milovali.
Ležáky stihl podobný osud. Byla zde totiž ukryta vysílačka zvaná Libuška, která zajišťovala přímé spojení s Londýnem. Proto se i tady jednoho červnového dne, přesněji 24., objevili muži v uniformách. Obyvatelé byli odvedeni do blízkého lomu, kde byli postupně všichni shromažďováni. Nikdo nesměl chybět, Němci dokonce odvedli ze škol několik ležáckých dětí. Opět byly některé vybrány k tomu, aby se staly členy německých rodin. Ostatní postihl stejný osud jako lidické děti.
Po Lidicích se začaly pojmenovávat města, vesnice, náměstí a ulice. Vznikly mnohé peněžní fondy na vystavění nové vesnice. Českoslovenští vojáci na frontě bojovali s tankem, nesoucí název Lidice. Českoslovenští letci psali po celém světě na bomby určené k tomu, aby dopadly mezi nepřítele a napáchaly co největší škodu, vzkazy jako:
,, To je za Lidice,“ nebo také, ,, Ležáky!“
Vnukové a vnučky tehdejších lidických a ležáckých obyvatel jsou dnes v důchodu. Jejich děti mají své děti. Příběh svých předků si předávají z generace na generaci. A ten příběh jakoby vykřikl mezi nás:
„ Nezapomeňte!“ A my nezapomeneme. Ani na Lidice, ani na Ležáky. A ani další nacistické skutky a činy neupadnou v zapomnění.
A právě proto se všichni z vás mohou 10. června zúčastnit pietního aktu k výročí vyhlazení Lidic a 24. června si můžete vzpomenout na horké červnové odpoledne, které nic netušící ležácké obyvatele stálo to nejdražší. Život.