Jak to bylo 1.

Jak to bylo?

1.
Totalitní anabáze

Dnes se píše konec roku 2007.Přesněji je 18 výročí sametové revoluce,ale chtěl bych se vrátit o pár let zpět,do konce totality v Česku a začátku budování kapitalismu a demokracie.
Takže zpátky k světlým zítřkům.

To,co se dělo v r.1989 v hlavním městě ČSSR z hlediska pracujícího člověka,který měl informace zprostředkovaně od kamarádů,kteří zrovna náhodou v Praze sloužili u Pomocného vojska mi dnes připadá jako šaškárna.
Již od ledna na Václaváku byly stávky,ale lidé na vesnicích nevěřili,že se něco změní,proto tyto šly mimo venkov.Ani 17 listopad /pátek/ ještě nesehrál roli ve vesnickém podvědomí.Spíše to přišlo až po víkendu.Lidé o tom rokovali v pracovních kolektivech a já nosil jako nejmladší z party do práce včerejší noviny (Lidová demokracie), kterou jsme odebírali.Tento list jako jediný od samého počátku pravdivě informoval o dění v Praze.
Ostatní listy začali psát pravdu později.
V týdnu takzvané sametové revoluce se pomalu měnilo podvědomí lidí,lidé zakládali Občanská fóra a jiné iniciativy.Pomalu převlíkali kabáty.O minulosti hovořili s despektem a k budoucnosti vzhlíželi jak k radostným zítřkům i tací,kteří ještě minulý týden kázali morálku na pracovištích a hájili Sovětský svaz-Náš vzor.
Po vesnicích i městech se vylepovaly různé plakáty s protisocialistickými hesly a najednou za to nikoho nestírali.Jen já jsem měl problém!!
V neděli 19.11. jsem si šel jeden takový přečíst na Hostinci U Českého Lva v Opočnici,proti němuž jsem bydlel a když jsem odcházel,jel kolem soudruh Váňa,náš předseda Národního výboru obecní Avii.Když mě viděl,zabrzdil na sněhu,ale z kopce se špatně brzdilo,proto jsme se minuli.Já pospíchal domů a hned jsme s rodiči pobaveně pozorovali,co bude dělat.
Moc dlouho jsme se neradovali.Po přečtení hanlivého letáku na okně hospody to obrátil k našim vratům a aniž by zazvonil,nebo zaklepal se hnal dál.
Táta řekl,ať si to jdu vyřídit sám a máma se klepala strachy,co z toho bude.
Já vyšel na dvůr a on na mě začal řvát,co to tam vylepuji a „Já Vám dám Revoluci“ a podobně.V pondělí jsem se měl hlásit na Národním výboru.
Trochu mi z toho lepilo.Šel jsem proto ještě předtím za jeho ženou a ta mi řekla,ať tam nechodím.já ji vysvětlil,že jsem nic nevylepoval,že jsem si to byl pouze přečíst,ale že s obsahem plakátku souhlasím.To už se jí nelíbilo,ale na výbor jsem už nešel.
Z těch plakátů bych chtěl jeden zmínit,který se mi obzvláště líbil.
„Ať žije KSČ“ a malým dovětkem bylo připsáno „ale za svoje“.
Pro tu dobu to bylo něco nemyslitelného,skoro rouhačského.
27.11.1989 byla generální stávka a na ní se národ shodl,že už dost bylo vlády jedné strany.
Já na ní byl v Poděbradech u školy na Valech a šli jsme celá parta,vlastně celý podnik v čele s naším vedoucím s.Hanilcem.On ještě v týdnu jezdil po partách a stávku zakazoval.Já se zeptal,co se mi stane,když se zúčastním.Bylo mi řečeno,že budu propuštěn. Nakonec jsem byl propuštěn ,ale až asi po dvou letech,kdy snižovali stavy.mě to v té době ale již nevadilo,neboť jsem si vyřizoval koncesi na hospodaření,ale to bych předbíhal.
Na té stávce,která trvala asi 2 hodiny se naše zraky několikrát střetly a oba jsme věděli o co jde.
Stávku do Poděbrad přijel podpořit mimo jiné i filmový major Zeman p.Vladimír Brabec,který má v nedalekých Hradčanech chatu.
Po stávce se šlo do hospody „U Lva“ na náměstí a probírala se budoucnost.
V té době byli lidé jednotní.Nevraživost a závist přišla o pár měsíců později s prvním zdražováním.Lidé si uvědomili,že to nebude jednoduchý a začali říkat,že za komoušů bylo lepší a podobné žvásty.
V té době už byl na Hradě V.Havel,kterého vlastně zvolil ještě komunistický parlament.
Tímto zvolením však se teprve potvrdilo vítězství a ČSSR měla konečně nakročeno k demokracii.