Interview s upírem

-Vy jste tedy upír?
Ano, nebo nevím jistě. Co si představujete pod pojmem upír? Zažil jsem tolik životů a tolik názorů…
-No chodíte a sajete z lidí krev? Je to vaše strava, váš život?
Ano pokud berete toto jako předpoklad pro upíra pak ano jsem upír.
-Jaké to je ?
Co krev?
-Ne spíš jsem myslel být upírem.
No hodně lidí si určitě myslí že je to úžasné. Věčný život a mládí… ale po pravdě je to nepředstavitelné utrpení každý den, nebo spíše noc. Každý večer ulehám do rakve s přáním abych se z toho hlubokého spánku neprobral.
-To je zajímavé. Tedy není to takové je ukazují filmy? žádná zábava?
To ano ale první pár století. Pak vás to přestane bavit. Víte problém, hlavní problém nesmrtelných je ten že jsou nesmrtelní. Jak já závidím každému mému chodu že si spokojeně umírá. Filmy hodně zkreslují. Dokolečka omývají podobu upíra jako románového hrdinu. Kolikrát odcházím z kina hned po začátku filmu.
-Takže vy rád chodíte na filmy o vaší rase?
Ne že bych rád ale cítím se povinen tam chodit. Abych to upřesnil já jsem jediný. Jo kdyby existoval aspoň jeden příbuzný. V těch filmech jen dokola ukazují jak je nás hodně ale jsem jen já. Což mě přivádí vždy do depresí.
-Upír má deprese?
Jistě že ano. Nejsem jiný než vy. Jen kvůli tomu že si dám k večeři raději pár litrů krve z nějakého člověka co si vyšel na noční procházku než pečené kuře neznamená to že jsem exot. Mám city a pociťuji bolest. A když mi nějaká oběť v pudu sebezáchovy vrazí ránu je mi do pláče. Vždyť já jsem globálně vzato mírumilovný, ale to lidé prostě nepochopí.
-A nezkoušel jste třeba krevní banku aby jste nemusel zabíjet?
Mladíku já jsem tu hezkou řádku let a zkoušel jsem vše. Pil jsem krev ze zvířat, chodil jsem na odvykačku i tu banku jsem zkusil. Mám ale rád lidi a vždy mi s nimi chyběl kontakt. Zase ale jak je vidím doslova vidím rudě. Víte jak to myslím.
-Umím si to představit. Narazil jste na svůj věk jak jste starý?
Nevím. Nedokážu si vybavit kde a komu jsem se narodil. Jestli jsem byl někdy člověk. Jestli jsem viděl slunce na vlastní oči. Žil jsem tak dlouho. Zapomínám. Je to nepříjemné a strašně smutné…
-Nechcete si dát pauzu? Nevypadáte moc dobře.
Ne jsem v pořádku to ty deprese. Pokračujte prosím.
-možná je to hloupá otázka ale když máte deprese a to asi hodně dlouho. Přemýšlel jste někdy o sebevraždě?
Nejen přemýšlel já jí i zkusil a ne jednou. Zkoušel jsem všechno možné. Nejdřív pochopitelně staré babkovské povídačky o tom jak se zabíjejí upíři. Kůl do srdce? Ccc kulový. Stříbrná kulka? Taky ne! Dokonce jsem se i sám zťal a to nebylo vůbec jednoduché. Zkoušel jsem se upálit, rozčtvrtit, utopit, vyhladovět, oběsit, otrávit, rozemlít. To si neumíte ani představit jaký svinčík jsem vždy po sobě nechal. S příchodem techniky jsem zkoušel vše nechat se přejed vlakem, autem, parním válcem, vyskočil jsem z letedla… opravdu toho bylo hodně.
-To zní opravdu zajímavě, tedy nežijete nudný život.
Nudný ne ale zdlouhavý. Bojím se že tu zůstanu opravdu až do konce.
-No a co slunce? Nešel jste nikdy na slunce?
To víte že šel. To je největší lež jaká se o mě rozšířila. Mohu chodit na slunce problém je ale v tom že přes den jsem mrtvý tedy přesněji řečeno spím. Nesplanu jakmile na mě zasvítí slunečný paprsek. K tomu mám i humornou historku jednou, mám dojem že zrovna řádil v Evropě mor či co, jsem chtěl se vším skoncovat. Nicméně jsem se probudil a k mému nemilému překvapení jsem byl zakopaný v hromadném hrobě.(smích) Tři hodiny jsem se dostával z hlíny a pak jsem byl tak rozčílený že jsem vysál celou rodinu hrobníka. Jo sedm lidí i děti…
-Uuu no tedy to byla pěkná morbidní tečka. Já i naši čtenáři vám přejeme aby jste co nejdřív došel klidu.
To bych byl rád. Děkuj… jakou máte krevní skupinu?
-To už je tolik budu muset jít…