Co přinesla voda..(1)

MOTTO:
POKUD CHCE SKUTEČNĚ
PRAVDA A LÁSKA
VÍTĚZIT NAD LŽÍ A NENÁVISTÍ
MUSÍ VÍC TRÉNOVAT
MdJ

Do školní jídelny jsme vešli ve chvíli, kdy se paní starostka nadechla k úvodnímu slovu. Místnost žalostně připomínala průměrný bufet z počátku šedesátých let včetně původních hostů. Jediná dvě místa zůstala vpředu, naproti improvizovanému předsednickému stolu. Byla to místa exponovaná, za jiných okolností jistě vyhrazena čestným VIP hostům či příbuzným předsedající. V souvislosti s dnešním programem však atraktivní stejně, jako školní lavice hned proti katedře. Zřetelně, avšak nevtíravě jsme pozdravili a klidně zaujali svá místa. Věděli jsme totiž, že se k areálu školy šourají ještě další zpozdilí obyvatelé. Do levého oka mi pronikl káravý pohled pana Křiváčka, který to nevěděl.
Křiváček je soused z ulice Hlavní. Jeho velký dům z průčelí zdobený mohutným, rudým, z plechových písmen sestaveným nápisem „KŘIVÁČKOVO UZENÁŘSTVÍ“ chrání před škodlivými účinky slunečního záření naši shrbenou chýši.
Slávka Lišková, starostka Měchovic a připojených kolonií vydechla a rozparek na jejích šatech (model Buzková) se pootevřel. Z černé opony vyhřezla kompletní bílá noha. Tímto antikoncepčním gestem si bezpečně zajistila, že od této chvíle se budou všichni zúčastnění soustředit pouze na téma kanalizace a vodovody. Spolu s nohou vstoupili první z opozdilců.
„Tady si vemte židli,“ nabídla pí. Lišková z nevelké železné zásoby za předsednickým stolem.
Nebudu zde popisovat opakující se nudnou proceduru postupně docházejících občanů a židlí vedle rozparku. Raději využiji daný čas k rychlému pohledu do minulosti Měchovic.
V minulých dobách zde kromě inženýrských sítí chyběla i nynější, chvílemi vyasfaltovaná silnice ku Praze. Obec pojily se světem jen křivolaké polní cesty, párek vypelichaných poštovních holubů a především jednosměrná řeka Vltava, po které plavilo se dříví, v zimě se dalo klouzat, v létě pak v prohřáté vodě se i umýt. Projíždějící vory nabíraly ve Svatojánských proudech na rychlosti a tudíž nebylo možno zde vystoupit a naopak.
Místní družina zůstávala v oblasti reprodukce odkázána pouze na vlastní síly. Tak se z původního rodu generovali další příbuzní, až se dodegenerovali do dvacátého století. Jisté genetické osvěžení nastalo až v letech padesátých, kdy kvůli mohutné turbině pro přehradní elektrárnu byla vybudována silnice a oblast oživila vlna tak zvaných naplavenin čili cizáků. K těm však místní rodáci nikdy příliš vřelý vztah neměli. S výjimkou toho, že jim ponechávají nejlepší místa na veřejných schůzích.
A protože další příbuzní se už ve školní jídelně neobjeví, může nám paní starostka konečně začít vysvětlovat, že každá stavba se z nepředvídatelných příčin nakonec prodraží. Její teorii posléze nepřesvědčivě potvrzuje i pan Jůna, majitel firmy předvádějící v naší obci, jak by se taková kanalizace a vodovod rozhodně pokládat neměly.
Slova se ujímá opět Slávka. Rozparek jejích šatů se rozevřel téměř až do podpaží.
„Jak se mi doneslo, někteří z vás to zřejmě nepochopili, což je důvodem k tomu, proč jsme se dnes sešli. Firma pana Jůny se ve výběrovém řízení umístila jako nejlevnější zcela jednoznačně, neboť ostatní byli dražší.“
V diktafonu mi už pomalu docházela kazeta. Kontrolka mé trpělivosti začala netrpělivě problikávat. Nesměle, zřejmě ovlivněn atmosférou školní jídelny, zvedl jsem ruku a začal se hlásit.
Starostka mne okřikla: „Počkejte si až bude diskuse, pane Zapletale.“
„Opletal prosím,“ snažil jsem se zachránit rodné příjmení.
„Neskákejte mi do řeči, pane Zapletal, já vám do ní také neskáču!“
„Jmenuji se Opletal a jen by mne zajímalo, jestli firma pana Jůny nebyla nakonec dražší, než všechny ostatní přihlášené do veřejné soutěže.“
„Vy stále všem skáčete do řeči, teď má slovo pan Jůna. Prosím pane Jůna, máte slovo.“
Vzhledem k tomu, že při svém slabém sluchu jsem zvyklý odezírat, usoudil jsem, že pan Jůna hovoří.
„Nahlas!“ ozvalo se z rohu místnosti.
Tento požadavek odstartoval nekontrolovaný vzájemný rozhovor všech přítomných mezi sebou i k sobě samým současně. K tomu se připojil i šéf kanalizační firmy a pouze citlivému mikrofonu mého stereorekordéru se podařilo zachytit informaci, že vlastně doposud obci žádnou fakturu neposlal.
To bylo docela zajímavé zjištění vzhledem k tomu, že všichni již obdrželi složenky s vyplněnou částkou za kanalizační a vodovodní přípojky bez ohledu na to, zda byli či nebyli připojeni. Spolu se složenkami, přišly v tlustých obálkách i smlouvy příkazní, které zbavovaly všechny oslovené občany základních práv a delegovaly tato na obecní úřad včetně práva nestoudně vymáhat na níže podepsaných veškeré pohledávky. Složenky zaplaťte a podepsané smlouvy obratem vraťte na OÚ.
Tato provokace byla hlavním důvodem, proč jsme v ten hezký den nejeli pracovat na naší novou starou chatu a rozhodli se setrvat v Měchovicích, neboť i zde jsme měli slušnou zásobu restů.
Ke škole jsme šli o čtvrthodinku dříve, usadili se do stínu Lípy Svobody, která už lecjaký podraz a nátlak pamatovala a přežila jen díky tomu, že byla zticha. Tam jsem si do bloku připravil stručnou osnovu svého protestu.
Znovu jsem se přihlásil.
„Zdá se mi, že diskuse již začala. Mohu tedy?“
Z očí za devítikarátovými obroučkami vyšlehly dva laserové paprsky a ústa nad rozparkem vydala povel.
„Ale stručně!“
„Budu stručný,“ potvrdil jsem rozkaz řádově o sto procent silnějším hlasem než bylo třeba, přičemž všeobecná diskuse v plénu kupodivu ztichla.
„Především bych chtěl požádat paní starostku, aby si uvědomila, že nejsme její poddaní. Nelíbí se mi, jakým způsobem jednáte s občany, či spíše jakým způsobem je ignorujete. Mám zde sebou paskvil, který nám byl vecpán do schránky. Nebudu jej citovat, abych nezdržoval. Všichni to snad četli.“
Ačkoliv jsem předchozí větu říkal pevným hlasem, zdaleka tak pevně jsem tomu nevěřil.
„Rád bych vás pouze seznámil se svou představou o přípravě a budování kanalizace.
1) projekt, výběr firmy podle kritéria: cena + kvalita
2) projednání s občany a sepsání smluv (což je projevem oboustranné vůle), součástí smlouvy bude dohodnutá cena za přípojku
3) provedení prací v dobré kvalitě
4) řádná fakturace se všemi náležitostmi.
Během tohoto výčtu mi nezávisle na vlastní vůli pomalu stoupal adrenalin. Přestal jsem být stručný a navzdory tomu, že moje, pod svobodnou lípou připravené poznámky, končily slovem náležitostmi, přestal jsem se ovládat a provokován antikoncepční končetinou nervózně pendlující v rozparku, jsem pokračoval.
„Chápu, že firma pana Jůny může být levnější než firmy seriózní, když na finální zavežení výkopů používá nejspíš vytěžené a usušené kaly, jejichž charakteristickou vlastností je maximální prašnost. Protože je zřejmě firmou likvidující toto svinstvo za peníze. Za poslední dva měsíce od zavežení nejenže nikdo silnici neopravil, ale ani nepokropil. Za to, že neprší, jistě nemůžete. Přesto, že se snažíme racionálně stravovat a manželka ještě drží dietu Haliny Pawlowské, přibrala čtyři kila, protože ve dne v noci žereme prach z kanalizace. Takhle si představujete starost starostky o občany? To už není normální obec, ale Kocourkov na entou. Promiňte, omlouvám se, trochu jsem se nechal unést. Sorry.“
Do této chvíle Lišková mlžila v sedě. Nyní se vztyčila, rozparek se uzavřel.
„Já si vyprošuji, takovou snůšku polopravd. Snad by se možná dalo uznat to pokropení. Zkusím to jako připomínku uvést na příštím zasedání zastupitelstva. Já jsem se zatím ještě jinak kanalizaci pokládat nenaučila než pod silnici. Taky jsem vás mohla nechat dál ve středověku. Kdyby se tady pan Zapletal zajímal o dění v obci a navštěvoval veřejná zase…“
Ruka mi vystřelila. „Pardon, ale teď jste se mě dotkla.“
Starostka: „Vy mě taky!“
Já: „Řekla jste, že se nestarám o dění v obci. Jak nestarám? Na budově obecního úřadu, hned vedle vchodu, je umístěna schránka s nápisem STÍŽNOSTI, PŘIPOMÍNKY A PODNĚTY OBČANŮ. Osmého srpna loňského roku jsem do ní vhodil dopis s dosti naléhavou připomínkou a jedním podnětem. Ti dva chudáci tam v tenké obálce přežili podzim, zimu, jaro a kdybych doporučeným dopisem neupozornil na jejich zoufalou situaci, mohli tu zakrátko slavit první výročí.“
Starostka: „Vy opakovaně a neustále skáčete všem do řeči.“
Uvědomil jsem si, že se kazeta v mém nahrávači už nejspíš netočí. Snažil jsem se nedat to najevo. Naopak jsem nápadným pomalým pohybem upravil mikrofon a nasadil výraz nezávislého, vyváženého reportéra s nekonečnou kazetou v záznamovém zařízení. Na tento, nejspíš marný pokus, reagovali přítomní tak, že zahájili další vzrušenou a nekontrolovanou veřejnou rozpravu.
Mezi připálenými šunkofleky a krupicovou kaší jsem ucítil přibližně tucet nenávistných pohledů. Jediný pan Žabka , který nesměle oponoval, že odpadní roura asi nebyla pouze výlučným geniálním nápadem pí. Liškové, poněvadž bez kanálů do EU prostě neberou, mě na odchodu lehce jedenapůlkrát nenápadně poplácal po rameni. Dal jsem mu pět vteřin náskok, sbalil wolkmena, podruhé v životě manželku a opustil školní jídelnu.

..pokračování příště..