Co přinesla voda..(2)

Cestou k domovu jsme se stavili v zahrádkářské kolonii. V poslední době jsem prakticky rezignoval na intenzivní pěstování zdravé zeleniny. Hlavní důvody mého rozhodnutí byly dva. Každoroční nadúroda nezdravého plevele a plíživý úbytek sil, který mi už nedovoloval současně svádět nerovný boj s plevely, udržovat chátrající domek a renovovat novou, starou chatu s pozemkem.
Končila jedna kapitola mého života s pracovním názvem Zahradníkova pětiletka. Mám na mysli období, kdy moje šťourání v hlíně mělo subjektivně cílevědomější a již odbornější charakter, než předchozí namátkové mičurinské pokusy.
Ve skutečnosti jsem se na pronajatém pozemku plácal mnohem déle. Docela nerad si totiž připouštím, že jsem idiot, který se takovou dobu chodil plahočit na několik záhonů v blízkosti velmi frekventované silnice, když za peníze, které jsem jako debil platil coby nájemné, mohla být hromada zeleniny z čistého prostředí dálnic Evropské unie. Snad jediný argument, který by mohl ospravedlnit mou imbecilní snahu je fakt, že jsem svou a boží pomocí vyprodukované saláty či ředkvičky mohl konzumovat v čerstvém stavu, třeba i nezralé.
V den veřejné kanalizační schůze už kulturních plodin na záhonech moc nezbývalo. Několik neduživých pórků, vadnoucí petržel kadeřavá, tuhnoucí řapíkatý celer a ve skleníku POZOR: tramtadadáá!!! VELIKÝ ZELENÝ MELOUN, který se tu neplánovaně narodil z jakéhosi zbloudilého zakompostovaného semínka.
Kvůli němu jsme odstranili ze skleníku ostatní rostliny, včetně plevele a dychtivě sledovali jeho vývoj. Ačkoliv to byl v podstatě panchart, měli jsme ho rádi jako vlastního a kromě vydatného zalévání jsme ho i fotili. On byl také hlavní příčinou mých občasných návštěv zahrady. Z obavy, aby nenastydl, kontroloval jsem, zda mikroklima ve skleníku odpovídá jeho potřebám.
Zatím se vyvíjel velmi nadějně. Při pohledu na jeho lehce orosené, svěže zelené tělo, jsme rázem zapomněli, na zápach šunkofleků a černý rozparek. Uštípli jsme několik použitelných natí petrželky, vydolovali dva pórky, ze sousedova záhonu přibrali trochu šnytlíku a opustili opuštěně vyhlížející zahrádku.
V následujícím měsíci soustředil jsem se především na obnovu chaty vzdálené od Měchovic jen několik kilometrů a na zahrádku zavítal pouze jednou, to proto, abych těsně před povodní ještě pěkně posekal trávu.
Devátého srpna jsme ukončili hlavní práce na chatě a uvedli jí tak do obyvatelného stavu. Ten den se jmenoval pátek. Desátého osmý přijeli na návštěvu naši známí a kamarádi současně, manželé Vanišovi. Sebou přivezli dosud neznámé Kristiána a Silvestra v jedné osobě, jinými slovy teprve měsíčního synka, zřejmě již slyšícího na obě jména, ale odmítajícího příjem potvrdit.
Tou dobou již v Jižních Čechách několik dní vydatně pršelo. Hladiny potůčků, rybníků a řek stoupaly, ve zprávách se začaly objevovat reportáže o povodňových stavech.
Do naší lokality zatím ten výživný déšť nedorazil, občasný liják byl po dlouhé nadvládě prachu prozářeného sluncem spíš vítaným hostem. Zvlášť poté, co se mi podařilo posekat trávu na všech pozemcích. Ve svém součtu to sice nebyla plocha velká, spíše komplikovaná svou členitostí.
Moje žena Mája čekala na Silvestra, Evu, Pavla a Kristiána v Měchovicích, zatímco já čekal na všechny za chatou, kde jsem dokončoval primitivní čalounění dřevěných lavic. Kromě již zmíněných osob měla Májka přivézt i něco zeleniny z naší zahrádky, tj. pórek, trochu petrželky a tvrdnoucí řapíkatý celer.
Přijela s přáteli a s výmluvou, že cestu na zahrádku zaplavila voda z říčky Vrchcáby. Téměř se mi nechtělo výmluvě uvěřit, protože z mnohaleté zkušenosti přece vím, v jak hlubokém korytě se voda pohybuje, na cestu neleze, neboť tato je určena pěším suchozemcům. Spíše bych věřil tomu, že cestu zatarasila obrovská větev z obrovského topolu. To byl jev poměrně častý. Několikrát jsme sami unikli jisté smrti pod částí stromu pouze náhodou.
Samozřejmě, že i jinak poklidný a ukázněný potok měl na svědomí už několik průšvihů. Ve své historii už častokrát ukázal svaly a smetl mnohé chaty i domky. Tentokrát jeho hladinu spíš přizvedla stoupající řeka Vltava. Podobný úkaz jsme zažili v posledních letech několikrát, především v jarních měsících, když sníh opouštěl Šumavu a uvolňoval místo sněženkám a petrklíčům.
Proto jsem po jedněch televizních zprávách, naposledy v životě pronesl upřímně obdivný a pochvalný komentář na adresu vodohospodářů:
„Stejně to maj na tý kaskádě vymakaný. Perfektně si dokážou spočítat a pomocí počítačové grafiky simulovat veškeré možné situace i jejich varianty. Takže přesně vědí, kolik kde upustit a kolik podržet. Zkrátka frajeři, machři a odborníci na slovo vzatí.“
Při těch slovech mi tak jako mnohokrát v životě začal otékat pocit méněcennosti, vlastní neschopnosti, mizerného vzdělání a neužitečné specializace.
Sobotní počasí bylo příjemné, přátelé přátelští, víno skvělé, Kristián měl náladu jako o Silvestru.
V neděli jsme čekali návštěvu dalších kamarádů i s jejich rodinnými příslušníky, včetně nejstarší a nejmladší generace.
To už nám počasí tolik nepřálo. Navzdory dešti shlukli jsme se pod zastřešenou pergolou, zatímco manželka téměř souvisle připravovala na elektrickém grilu i mimo něj, pod roztaženým slunečníkem, chutné občerstvení.
Během jeho konzumace a nezávazné, příjemné konverzace jsme se s kamarádem Tapírem (což je přezdívka) domluvili na společné návštěvě relaxačních (ale ne tak, jak si myslíte) masáží. V návaznosti na tuto akci jsem si naplánoval koupit nějaký dárek ženě k svátku.
V pondělí dvanáctého, těsně před jedenáctou, jsme se s Tapčou (jeden z patvarů přezdívky) sešli poblíž masážního salonu. Ne však toho, který máte na mysli, nýbrž salonu seriózního, kam docházejí takové kapacity, jakými jsou např. Voloďa Čech (Milionář), Václav Upír Krejčí (milionář) a M. Dejdar (taky žádný chudák).
Paní v přijímací kanceláři nám sdělila, že jedna ze tří thajských masérek by byla volná, pro oba však v danou hodinu kapacita není. V případě zájmu, by mohl jeden z nás přijít po druhé hodině odpolední.
Chvíli jsme přesvědčovali jeden druhého, aby přednostně nabízenou možnost využil s tím, že náhradní termín po druhé odpolední zřejmě nebudeme moci akceptovat. Byl jsem to já, kdo první povolil a odešel do kóje číslo jedna. V zápětí se v kóji číslo dvě objevil i Tapír. Dodnes nevím, jaká náhoda toho byla příčinou.
Naše masérky, jakoby nám byly přiděleny dle váhové kategorie. Mě začala mučit poměrně subtilní Thajka a do lehce obézního Tapíra se pustila obézní, snědá a tmavooká masérka, která svou činnost doprovázela exotickým (snad) zpěvem za zvuku reprodukované domorodé (snad) hudby. Po zhruba hodinové lekci potvrzující, že nemusí být vše příjemné co je thajské, s nadějí, že co je bolestivé, může být užitečné, jsme se rozešli.
- pokračování -