Co přinesla voda (3)

Jen tak, jakoby mimoděk jsem koupil v
AKCI zlevněná halogenová kamínka – budou se hodit do koupelny pod chatou – na chatě je totiž střecha. Potom jsem cestou na parkoviště v malém, ale českém zlatnictví koupil dárek pro Máju – zlatý řetízek coby náramek – sice ne v AKCI, ale také docela výhodně.
Vytrvalý déšť, který začal silnou průtrží masírovat střechy i ulici, mi pomohl zrychlit přesun do auta. Až na ten slejvák jde vše podle předem určeného časového plánu. Mám patnáct minut na přesun k ubytovně Vinohradské nemocnice, kde na mě bude čekat Májina ségra. Tu mám naložit (do auta) a odvést sebou do Měchovic, neboť obě mladé dámy jsou objednány na kosmetiku.
Cestou si vzpomínám na článek z časopisu - Sto plus jedna taková zajímavost, že Angličanky mají pěknou pleť právě díky deštivému počasí a časté mlze. Na kosmetiku nechodím, tak si aspoň nechám opláchnout ksicht nakyslým deštěm, cestou mezi autem a ubytovnou.
Poslušně se hlásím na vrátnici, usedám do křesla pro hosta a čekám současně na Janu i účinky dešťové kůry. Nepříjemné pálení v obličeji se dostavuje dřív než švagrová.
Ta přichází po chvíli oblečena do podivné kombinace domácího oděvu s uniformou zdravotní sestry. Napadá mne, že takhle už bude chodit stále poté, co se za měsíc vdá. Jejímu oděvu se podobá i poněkud zmatená řeč o tom, jak telefonovala Mája, která stojí či poskakuje v autě někde v nějaké zácpě, snad kvůli vodě či nehodě způsobené průtrží a že povodeň, známá dosud jen z televizních zpráv, nás začíná ohrožovat i v reálu. Neví tedy, jestli má jet se mnou nebo ne.
S klidem vmasírovaným při thajské relaxaci jsem ji snadno přesvědčil, aby samozřejmě na tu kosmetiku jela, neboť déšť jakkoliv sílící to sám nezvládne. Jak se brzy ukázalo, neměl jsem vláhu podceňovat.
Padající vodní clona mi omezila výhled natolik, že jsem projel postupně a na přeskáčku několik pražských sídlišť křížem krážem, než se mi podařilo čistě náhodou narolovat na tu správnou výpadovku směr Měchovice.
Mája už na nás čeká. Všichni jsme dost vyčerpaní a tak bez problému uzavíráme dohodu o změně plánu. Místo kosmetiky pojedeme na pozdní oběd do motorestu poblíž naší chaty a po dobrém jídle seznámíme Janu s výsledkem rekonstrukce objektu.
Oběd nám skutečně chutnal, seznámení s výsledky nám však prudký liják nedoporučuje.
Vracíme se do Měchovic, kde z projíždějící zelené dodávky zaslechneme útržek hlasitého hlášení. V mokrém vzduchu zůstává a je cítit nervozita. V pootevřeném okně na schodišti sousedního domu zahlédnu Ladu. To je velmi hodná a převážně stejně informovaná sousedka.
„Ahoj Lado, nevíš co to hlásili? Děje se něco? Je pořád ten zákaz zalévání zahrádek, nebo zas přijela čistírna peří? Nebo ještě stále shánějí zájemce o ubytování v domě s pečovatelskou službou?“
Lada umístila svůj dobrotivý obličej mezi mříže před oknem.
„Já sama pořádně nevím, snad že má stoupnout voda, tak kdo chce, může se evakuovat, ale má to nahlásit na úřadě, aby ho jako nepohřešovali. Víc toho dneska nevím.“
„Dík Lado.“
Vešli jsme do našeho domku. Švagrová, která měla u nás přespat a nechat se manželkou ráno odvézt do práce, se náhle rozhoduje, že odjede autobusem ještě dnes večer.
„Nechci vás zdržovat, třeba budete mít nějaké starosti, než pojede autobus můžu vám s něčím pomoct.“
Lehce, stále ještě pod vlivem thajských rytmů, jsem se nad situací zamyslel. Frajeři na kaskádě mají jistě hladinu pod kontrolou. Vzpomínám si na půjčenou videokazetu o stavbě vltavských přehrad a různých povodních z té doby. Na jednom záběru byl měchovický most, v jehož blízkosti bydlíme. Na mostě a všude kolem naskládané ledové kry. Okolní domy včetně oblíbené cukrárny zaplavené ledovou vodou. Některá stavení se zřítila. Následuje krátký záběr na náš domek. Stojí pevně, z komína se kouří. Po této projekci jsem měl chuť zrušit pojistku.
Proč se mám tedy teď plašit? V domě s pečovatelskou službou sice čerpají vodu paní starostce z garáže, ale to má svou logiku. Voda tam pronikla její kanalizací. Náš domek je ale výš, garáž nemáme žádnou, kaskáda je dávno funkční a dosud nikdy nezklamala. Můj pohled spočinul na videopřehrávači ležícím pod stolkem na koberci.
„Aby nenavlhl, zvednu ho,“ říkám jakoby z legrace.
Je to vlastně první (preventivní?) iniciativa, která se v tu chvíli v domku rodí. Ve svém hlase slyším i jeden falešný omluvný tón. Najednou si připadám jako Srabík mezi statečnými Amazonkami, na které dosud vlhnoucí atmosféra nedopadla.
I přes tyto pocity začínám vyklízet přízemní regály knihovny a skládám knížky na kulatý stůl.
„Zatížím ho, aby neuplaval,“ komentuji vtipně své počínání.
„A ještě tu matraci si vynesu do podkroví, nevím jestli umí plavat.“
Mája s Janou mi pomáhají. Jakoby chtěla podtrhnout zbytečnost mého počínání, oznamuje Mája cestou.
„Já budu spát tady.“
Za jiných okolností by to znělo normálně. Už několik nocí trávíme podobně. Já v chatě, kde se spí nádherně. Je tam klid a skvělý vzduch. Spím tam při otevřeném okně a ráno se probouzím skutečně vyspalý.
Manželka spí dobře i v domku na své široké manželčině posteli v podkroví, zatímco mé lože je umístěno v přízemí. Nedlouho po svatbě jsme se takto rozdělili, neboť Mája tehdy silně chrápala, přičemž do mě permanentně kopala, ťukala mi na holou hlavu a vrážela do mne loktem. To vše údajně nechtěně a ve spánku, zatímco já jsem jí taktéž, někdy i v bdělém stavu kradl polštář a stahoval z ní deku. Nové uspořádání mi stoprocentně vyhovovalo a i ona si tento stav celkem pochvalovala.
Zmíněné noční hyperaktivity však byly pouhým vánkem proti burácející rozzuřené vodní mase valící se (zatím ještě) propustěmi přehradních hrází a uhánějící sice dosud svým korytem, avšak dosti zběsile na to, aby spánek pouhých pár metrů od zvlněné hladiny (?) mohl být považován za bezpečný.
A přesto, že má žena Mája i v denní době a dosti často testuje zbytky mé nervové soustavy a já jí za to občas ledaskam posílám, spát samotnou v domku na břehu Vltavy, při hrozící povodni, bych ji přece nenechal. Co když mezi kapacitami na kaskádě je taky nějaká blondýna s rozparkem.

- pokračování -