Co přinesla voda (4)

Kam se poděla moje dobrodružná povaha? Pryč jsou časy, kdy jsem vítal každou nebezpečnou situaci, abych aspoň jako D´Artagnan či Fanfán Tulipán, Timur, jeho parta, James Bond nebo Jánošík, mohl využít něco z mohutného arzenálu své statečnosti, důvtipu, obětavosti a skvělé fyzické kondice k ochraně slabých, zmatených, nemohoucích starců, dětí, především však ohrožených panen a krásných dam. Je v nenávratnu doba, kdy jsem pohrdal čistou a příjemnou postelí a rozbíjel svůj stan uprostřed temného lesa plného zvěře nakažené vzteklinou. S jakou radostí a nasazením jsem tenkrát v deštivých bouřích a šíleném vichru chvátal na vysoké horské štíty a vrhal se střemhlav do běsnícího oceánu a odtud, mávaje silnými pažemi vzlétl a plachtil tam, kde bylo právě nejvíce nebezpečno, vykonal hrdinský čin bez nároku na honorář, jen pro ten prchavý pocit dobře prožitého dobrodružství. Jak někdy nerad a jindy šťasten jsem se probouzel ze svých divokých snů.
„Dneska tu spát nebudeš, nebudu tu spát ani já. Odjedem na chatu a zítra se uvidí. Ráno si přivstanem, vrátíme se sem a můžem i něco odvézt. Pokud to vůbec bude třeba. Jestli chceš zažít nějaký vzrůšo, můžeme si srazit matrace.“
Vrátili jsme se zpět do reality v přízemí. Zatím co Jana s Májou stěhovaly do podkroví drobnější, více méně bezcenné předměty, což jsem nakonec ocenil, sám jsem vytahoval šuplíky se svým prádlem a servilně to zdůvodňoval tím, že prádlo v poslední době venku špatně schne a když už si chudák Májka dala takovou práci se žehlením, skládáním, aby se puky na ponožkách ve vlhku nerozplizly, taky něco naskládám do toho menšího kufříku, ať se máme na chatě do čeho převléct, stejně se nám tady ty hadry nějak nahromadily…
Všiml jsem si většího rámečku a v něm formou jakési koláže naskládané fotky mladých (tehdy) mých rodičů (ze současného pohledu mohly by to být mé děti) a i moje, coby nemluvněte, zamlklého jinocha a nesmělého směle se tvářícího puberťáka (z dnešního pohledu už jsem svým dědečkem). Automaticky jsem koláž zastrčil do kapsy na víku kufru.
Přiblížil se čas odjezdu posledního autobusu na Prahu. Opatření proti nepravděpodobnému nebezpečí se nám, naivním alibistům, zdála dostatečně přehnaná a tak jsme šli s dobrým pocitem vyprovodit Janu na zastávku.
Nějaký čas do odjezdu autobusu ještě zbýval. Švagrová jej využila k tomu, aby si z blízka vyfotila energickou Vltavu i zdánlivě klidnou, jen poněkud nateklou, Vrchcábu nakukující do zahrádek a nervózně přešlapující za můstkem u soutoku, jako by též čekala na příjezd autobusu směr Praha.
V tom mezi námi (díky tomu, že jsme stačili uskočit) projela zelená dodávka, z níž se přes neviditelný reproduktor ozvalo: „Opusťte tento prostor…“.
Zbytek hlášení se ztratil v přicházejícím soumraku spolu s dodávkou, která nám zřejmě jela příkladem.
Ani nevím, která silueta vyzradila informaci, že žádný autobus již nepojede. Prý kvůli tomu že je někde u Zbraslavi trocha vody na silnici.
„Tak pojeď s námi na chatu,“ povídám Janě, „místa je tam dost. Srazíme matrace…“
Jana nabídku odmítla.
Mája navrhuje jiné řešení.
„Odvezu tě do Benešova k Michalovi. Ty sedni do svýho Drobečka (fiátek), jeď na chatu, nic tam nesrážej, já přijedu za tebou.“
A skutečně. Když přijela, společně jsme pojedli každý jeden hypnogen, na dištanc si připili ze svých matrací minerálkou a to byla tečka za rušným pondělkem.

Úterní svítání nás zastihlo poměrně probuzené, neříkám vyspalé. Aniž bychom to komentovali, naše myšlenky zvědavě směřují do měchovického údolí, podporovány vydatným hukotem od nedaleké přehradní hráze. Na této hrázi je již několik dní neobvykle živo. Život na přehradě je živen neobyčejně živou vodou, žijící z výživných životadárných dešťů. Dříve zjevně podvyživený, neduživý tok vytékající odkudsi z útrob pod hrází ožil a nyní se drze a bouřlivě valí přes jindy suché, oprýskané, prohnuté stěny přehradní hráze, připomínající nájezdy lyžařských můstků. Vodní clona vznáší se nad údolím a prosvěcována slunečními paprsky vytváří duhové orgie vyvolávající nadšení amatérských i lepších kameramanů a vysokou spotřebu dosud nevyvolaných filmů.
Neustále projíždějící a proplétající se automobily přestávají být řízeny, neb jejich posádky se plně soustřeďují na vodní šou, zapomínajíce na veškerá kouzla Křižíkovy fontány i pravidla silničního provozu. Vše ostatní je nepodstatné. Prázdniny a nudná stereotypní dovolená dostávají tu správnou šťávu. Provoz na hrázi nemá pauzu. Žije to non-stop.
Trpělivě se prodíráme a snažíme se nepřekážet rekreantům v pohybu, především ve výhledu. Ani nehoukáme, abychom nerušili zážitek z hučícího proudu. Sláva! Je to za námi, jsme na kopci. Před sjezdem do Měchovic nás staví policie. Uvěříme, že to nejsou převlečení lupiči a brzdíme.
„Obraťte, tady je průjezd zakázán!“
„Jistě, samozřejmě,“ zahajuji konverzaci, „ale my jedeme domů. Dole v Měchovicích máme malý domek (tvářím se přiměřeně omezeně) a v něm tady se ženou bydlíme. A teď tam vlastně ani bydlet nejedeme, jen si chceme vzít z domova pár věcí, dokud jsou suché a hned zase…“
„Ale tam už je voda,“ řekl silnější muž v policejní uniformě s lodičkou na hlavě.
Mája sedící za volantem náhle zbledla a začala vibrovat. Bystrému policistovi to neuniklo.
„Vaše paní je nějak divná.“
Vyskočil jsem z auta, oběhl jej, vypustil divnou paní ven, prohodili jsme se a se slovy: „tak já to jedu zkontrolovat,“ zařazuji jedničku a sjíždím dolů do Měchovic.
V klidu projíždíme všechny zatáčky, na silnici není žádný provoz. Už jsme v Měchovicích na rovince. Žádná voda. Místo toho, přímo proti nám, najíždí čelním útokem (znám to z Meresjeva ) Rudy Houdek se zelenou dodávkou. V rozhodujícím okamžiku mu povolují nervy a uhýbá. Zřejmě se mu nějak doneslo, že máme špatné brzdy. Ještě v horším stavu než nervovou soustavu. Přesto, že se léta zdravíme, připustil, že mě zná a
rozkázal otočit. Příkaz jsem neslyšel (mám poruchu sluchu), avšak asi po šedesáti metrech jízdy, za první zatáčkou, se na nás čelním útokem (znám z předchozí zkušenosti) valí voda. V rozhodujícím okamžiku mi povolují nervy (znám to od Rudy Houdka) a otáčím.
Náhle se podobným trikem, jaký používají kouzelné babičky v pohádkách, objevuje u silnice mladá stará známá Zoja K. S optimistickým, až psychiatrickým úsměvem nám položila vtipnou otázku.
„Co tady ještě děláte?“
Ihned jsem přeladil na její vlnu:
„Ále znáte to. Člověk někdy podlehne obavě, aby mu doma neprovlhla pojistná smlouva či vzácný hudební nástroj a tak se probere z letargie a zkouší si dokázat, že mu to nevisí až tak docela na háku.“
Nad vodou nás Zoja podržela nadšenou informací.
„To už nezachráníte, rychle ujíždějte.“
A tak pomalu ujíždíme. Šťastná to Viktorka K.
Cestou do kopce cítím, že začínám uvažovat. V hlavě se mi rodí operativní, vychytralý plán. Začíná fungovat i jistá představivost a vedle plánu se pomalu rýsuje zvětšenina generální mapy Středočeského kraje.
„Vezmeme to přes Starý Kmín, Malý Mnich, Čočovice, Sestřínou a od Flaksína sjedeme do Měchovic. Tím pádem bychom se mohli k domečku dostat alespoň jednou suchou nohou.“
„Jak je to daleko,“ ptá se Mája.
„Nó, jak to tak na mapě vidím, vzdušnou čarou jeden a čtvrt kilometru, po vozovce čtyřicet dva.“
„Tak jo, jak myslíš, mě to dneska nechce hořet. Ani mi to nezapaluje. Proto jsem asi tak bledá.“
„Hmm,“ přikývl jsem souhlasně. „Budeš možná trochu provlhlá.“
Ve Starém Kmíně jsem odbočil doprava. Úzká ulička se vlnila mezi přihrblými domky. Z bystrého potoka běžícího podél cesty vylézá jakási předpotopní příšera. Skoro zastavuji a dávám přednost zprava. Hydra to neocení a začíná být agresivní jak paní v přechodu na přechodu pro blbé. Z leva zbaběle útočí druhá. Rozlévá se po silnici a dává jasně najevo, že i kdybychom projeli, zpátky nás rozhodně nepustí.
Strategicky otáčíme a vracíme se přes Slapy, Dědovou, Kamenici a Vrňany, abychom se pokusili nahlédnout do Měchovic ze skály na druhém břehu.
Tato trasa není delší než dvacet jedna kilometrů. Splašená špinavá, nemytá voda hučící těsně pod vozovkou přehradní hráze nám dává (aniž bychom jí o to prosili) jen mizivou naději na to, že ještě stačíme zahlédnout střechu či alespoň plovoucí podlahu našeho domku.
V hlavě mi rovněž začíná hučet jak v úle a rojí se kacířské myšlenky. Obraz odborníků z kaskády mizí a je nahrazen goblénem utkaným z reálných souvislostí. NA MĚCHOVICE BYLA VYPUŠTĚNA ŘÍZENÁ ZÁPLAVA. Vodoskrblíci, kteří po celé léto udržovali trvalý nadstav vody v nádrži pro snadnější přístup motorových člunů, vodních skůtrů i jachet, zkrátka podlehli teorii známého psychopata, že neviditelná ruka trhu dokáže regulovat i hladiny řek a že množství srážek je výhradně otázkou nabídky a poptávky. Výsledkem pozdějších analýz bude zjištění, že za všechno může ten neřád manipulační řád, avšak po řádném procesu před senátem složeným z nezávisle zkorumpovaných odborníků, bude osvobozen pro nedostatek důkazů, náležitě pak odškodněn z povodňového fondu a potvrzen na další funkční období.
Blížíme se k Malému Hradišti. U odbočky na Runšov nás velitelským gestem zastavuje ruka patřící ke známé tváři. Ano, je to on. Mladý muž, který se účastnil prací na vodovodním a kanalizačním řadu. Potkával jsem jej téměř denně, vždy slušně zdravil. Nyní oblečen do montérek s nápisem HASIČ již nezdraví, nepoznává, zato staví. Důležitý, patrně erární, výraz z prošlých zásob Lidových milicí zablokoval veškerá kola našeho auta a vyvolal ve mně první z dlouhé série podivných, nepříjemných, dobrých, hnusných, známých, překvapivých a kombinovaných pocitů přicházejících stejně rychle, jako voda ve svém živlu. V duchu jsem svůj dojem definoval. DVACETILETÝ BLBEC JE HORŠÍ NEŽ STOLETÁ VODA. A ta neustále stoupá, není čas na slušnost. Kdo dosud nevěřil na reinkarnaci, jen zírá. Ožívají známé postavy, občané OKRESNÍHO MĚSTA, jak je nedostižně popsal Karel Poláček. Jeho HRDINOVÉ právě TÁHNOU DO BOJE. A kus od nás pod Runšovskou skálou, za vodou i pod ní, v Měchovicích, nevzniká PODZEMNÍ MĚSTO, nýbrž podvodní obec v čele se svou zákonně zvolenou podvodnicí. Na její povel teď VSTALI NOVÍ BOJOVNÍCI.
-pokračování-