Co přinesla voda (5)

Cesta na Runšovskou skálu je zarubaná. Důvod? Údajně proto, aby mohla projet sanitka. Zajímavé. S touto eventualitou se u nás v Měchovicích v ulici Hlavní nikdy nepočítá. Provoz je tam téměř permanentně na stupni číslo šest. Parkuje se všude. No, abych byl objektivní, dnes možná ne. Cesta ke skále je zarubaná také proto, aby mohly projíždět stovky čumilů ověšených fotoaparáty a kamerami, s bulvama vyvalenýma na nejvyšší stupeň dychtivosti. Vzrušeni na maximální míru spěchají, aby na vlastní oči viděli zatopené příbytky spoluobčanů včetně dalších atrakcí, jaké jim dosud nenabídla jejich oblíbená televizní stanice ani v pořadu Na vlastní oči.
My jejich vzrušení nesdílíme. Jednak sledujeme méně náročné kanály a zatím co oni čekají, až se támhleto utrhne, podemele, zřítí, žbluňkne a uplave, až se ta minimální škvíra pod mostem konečně ucpe, hladina ještě stoupne a vlastní adrenalin jim zcela zaplaví dutiny lebeční a vytryskne z uší, já s Májou se každý svým způsobem modlíme, aby i domy sousedů zůstaly stát, protože se vzájemně chrání a společně vzdorují živlům.
Čumilové ve svých bourácích migrují po silničce vyhrazené sanitě a my jim, stejně jako na hrázi, uctivě uhýbáme – musí toho ještě hodně stihnout, hodně stihnout, Májinko! Taky nakoupit v supermarketu, přečíst Blesk a skouknout zprávy v 19,30. Pohotově ustupujeme do louží, skrýváme se v pichlavých keřích, procházíme bahnem, avšak nemáme kdy si to řádně vychutnat, neboť již z dálky se snažíme vytušit siluetu našeho domku (je tam ještě nebo už chvátáme zbytečně), netušíc, co to s námi udělá, když opustí svou adresu. Snažíme se být připraveni na všechno. Zářící, ukojené ksichty vracejících se čumilů nevěstí nic dobrého.

K BUDOVÁNÍ A OBRANĚ VLASTI BUĎ PŘIPRAVEN! „VŽDY PŘIPRAVEN!!!“ Křičím z plna hrdélka, které je ozdobeno fungl novým, krásně vymandlovaným rudým šátkem. (Od té doby jsem třikrát do roka trpěl zánětem mandlí.) Snažím se, aby má přísaha zněla zřetelně silněji, než hlas vedle stojícího kamaráda Jury, který si po letech ve své úspěšné herecké kariéře střihnul dokonce i dělnického prezidenta nomber one. Vykřikl jsem tu přísahu z plných plic, avšak v koutku duše malá pochybnost, jestli to skutečně (kdyby na to už třeba odpoledne došlo) bezchybně zvládnu. Dnes vím, že kdybych byl hlavním pionýrským ideologem a dostal za úkol zformulovat přísahu, zněla by přibližně takto:
NA NEZASLOUŽENÉ POHLAVKY, TAHÁNÍ ZA UŠI, DIVOKÉ HÁDKY RODIČŮ, JEJICH ROZCHODY, PRVNÍ NEOPĚTOVANÉ LÁSKY, ZTRÁTY KLÍČŮ A ILUZÍ, NEVĚRNÉ MANŽELKY, KRUTOU KOCOVINU, FALEŠNÉ KAMARÁDY, NENAŽRANÉ POLITIKY A OBCHODNÍKY, BLBCE, ZÁVISTIVÉ BLBCE, DŮLEŽITÉ ÚŘEDNÍČKY, DOPRAVNÍ NEHODY, ZARYTÉ BOLŠEVIKY, KAPITALISTY, ISLÁMISTY, FAŠISTY, POLICISTY, NEČEKANÉ PODRAZY A LŽI, ÚMRTÍ V RODINĚ, NEVDĚČNÉ DĚTI, HEMEROIDY, TCHÝNĚ, POŽÁRY, POVODNĚ A VÁLKY, BLONDÝNY V ČELE OBECNÍ RADY, DALŠÍ KARIERISTY I OSTATNÍ HRŮZY SVĚTA – BUĎ PŘIPRAVEN!!!?
Už jsme nad skálou. Odsud jsem vždy se zalíbením pozoroval náš lehce shrbený, avšak bílým vápenným nátěrem zářící domek.
Dvanáct let jsem se snažil z ruiny vybudovat domov. Nezřízené pití alkoholických nápojů v mládí i v pozdějších letech mne zbavilo intelektu. Nepochopil jsem proto pana profesora, ani kamarády kteří ho pochopili, nezbohatl jsem tedy a vlastníma rukama lepil chýši, jako vlaštovky svá hnízda na vedlejším domě (nikoliv na domě pana Křiváčka, ten by je hnal).
Popošel jsem ještě pár kroků a zářící domek stále nevidím. Náhle se jeden z povodňových turistů sklání, aby vyměnil film v kameře. Je tam! Stojí! Díváme se na sebe. Zdá se, že je v pohodě. Také však ve vodě. Až po pás. Hladinu těsně u stěny domu nevidím. Je vykrytá. Mohu ji však poměrně dobře odhadnout. Aniž jsem schopen si to uvědomit, v této chvíli vůbec neuvažuji nad tím, co zůstalo uvnitř. Vidím jen obraz zvenčí. Okna v průčelí jsou zatopena do dvou třetin. A opět vidíme pouze záda fotografů. Co Čech, to fotograf. Stojíme tu, dvě zmoklé bílé vrány. Nemáme film, ani foťák. Kamera je někde v podkroví domku. Snad. Ale možná ji už někdo zachránil.
Scházíme níž a za plotem jedné parcely za mostem získáme volné místo v první řadě. Snažíme se rozpoznat, zdali voda stoupá a jakým tempem. Hledáme záchytné body. Není to složité. Každý jich máme hned několik. Rozbouřená hladina se zvedá. V dobré víře na chvíli odevzdáváme domek osudu a jsme již schopni obsáhnout pohledem téměř celé údolí.
Největší starost nám nyní dělá zmenšující se štěrbina pod mostem. Touhou našeho souseda s kamerou a velkým dalekohledem je, aby jí ucpaly balíky materiálu odplouvající ze stavebnin. Každý se snaží hypnotizovat pestrou flotilu sestavenou z bohatého sortimentu plovoucích předmětů a nasměrovat je dle svých představ. Pohled na vodní divadlo pod námi mě začíná fascinovat. S pevnou důvěrou ve stejně pevné základy našeho domova (má vůbec nějaké? Teď je mít musí! Aspoň dočasně.), začínám se orientovat ve vodních proudech.
Tam, kde bylo původní vltavské koryto, objekt elektrárny, fotbalové hřiště, průmyslové provozy, stavebniny, silnice k elektrárně, obytné domy, lesík, loučka, čistička, letní kino, restaurace, až ke hřbitovu, který leží na kopečku, takže nebožtíci jsou v suchu, všude tam, se nyní valí Vltava. Říčka Vrchcába jí směle konkuruje. Pro svůj mohutný bystrý proud si vybrala školu, proplachuje i školní jídelnu, školku, okolní domy, do péče převzala i dům s pečovatelskou službou. Valí se nezadržitelně po hlavní silnici s předností v jízdě, přičemž průběžně doplňuje zátoku v okolí a zřejmě i v interiéru našeho domku.
Je pochopitelné, že Vrchcábě v její činnosti nefandíme tak horlivě, jako většina kolem nás, ale přece jen získává náš obdiv. Neobyčejně šikovně totiž odebírá z hlavního vltavského tahu veškerý materiál, objede s ním most přes křižovatku z levé strany, využívaje neustále své přednosti a posílá vše potřebné včetně zbytečností na pomoc matičce Praze. Větší kusy, které Vrchcába není schopna strávit či bezpečně převézt křižovatkou, zůstávají zaparkovány mezi proudy před mostem. Tam normálně v období sucha stávala dlouhá lavice s opěradlem. Vybudoval ji tam jeden starý podivín, sám pak na ní sedával a s gustem inhaloval zplodiny projíždějících aut, dokud to s ním neseklo. Dnes je zde ukotvena stavební buňka, sloužící ještě včera jako pokladna ve stavebninách. Manželka tam jako jedna z posledních zákaznic před povodní platila dva pytle jádrové malty. Dnes se chystá platit velká žlutá cisterna s nápisem KRALUPOL. U okraje mostu, při nájezdu, kde nepřekážejí, jsou navršeny klády. Skoro u každé z okolních staveb se usadil minimálně jeden balík izolačních desek. Zřejmě bude tuhá zima – oizolujte se přátelé. Z dílenského komplexu na bývalém břehu čouhají jen plechové střechy. Je to s nimi nahnuté. Snažím se odhadnout, kam až sahá voda v naší ulici, která stoupá od řeky do kopce. Zcela jistě nebude zaplavena celá. Náš domeček je pod její úrovní.
Během odpoledne stoupla voda o dvacet až třicet centimetrů. To už by snad stačilo. Prší stále. Zatím co čumilové si užívají, já zřejmě již dost unaven, upadám do zvláštního transu. Zdá se, že už jsem si zvykl na tu změnu pode mnou a začínám být plynoucí vodou podobně ukolébán, jako když jsem sedával na břehu klidné řeky s udicí. Ano, ten samý pocit mám teď. Vím že neberou, vzrušení se nekoná, pouze si u vody relaxuji. A pak už se nám tu nechce být. Pomalu se vracíme k autu, které jsme nechali asi kilometr odtud. Potkáváme další zvědavce klusající, funící, uskakující před svými kolegy v bourácích, stejně jako my.
Jedna paní se mě dychtivě ptá: „Prosím vás, je tam dobře vidět na ten most pod vodou?“
„Ano paní. A kousek vlevo lze zahlédnout náš domek. Vyfoťte si ho. Zítra už tam třeba nebude.“
Přicházíme k autu. Mladík v montérkách s nápisem HASIČ už nehlídá, nestaví. Svůj úkol, znepříjemnit nám život, splnil a šel si na OÚ pro odměnu.
Cestou zpátky se zastavíme na večeři v motorestu. Tím začíná hezčí zbytek dne. Večer, abychom přišli na jiné myšlenky, zahrajem si SCRABBLE o hypnogen. Jdeme si lehnout. Nedaleká přehrada výhrůžně hučí do noci. Utlumí ji vyhraný prášek na spaní.
-pokračování-