Co přinesla voda (6)

Středa 14.8., dnes má přijet brácha se synovcem. Byli jsme domluveni už před povodní. Bratr je pojišťovací agent a přijede nám pojistit naši starou, částečně zrenovovanou chatu. To on nás asi před třemi lety přesvědčil, abychom si nechali pojistit domek. Přesvědčování mu dalo dost práce. Teď jsem rád, že jsme jeho kydům podlehli. Škoda bude minimálně-značná.
Čekáme celé dopoledne na chatě a samozřejmě jsme netrpěliví. Chtěli bychom být na skále a očima podpírat náš statečný domov.
Konečně přijeli. Rychle vypijeme kávu a vyrážíme směrem na Malé Hradiště. Mája jet nechce. Je to pro ni až příliš akční srajler. Nedívá se ani na méně drastické horory v TV. Veškeré hrůzy se jí totiž v hlavě umocňují a v noci pak promítají v barevných snech. Nic není tak příšerného, jako ty její sny.
Sjíždíme do Hradiště. Zkusím projet po hlavní silnici k Měchovicím. Ale neprojedu. Přes silnici natažená pruhovaná páska. Před páskou vartuje podivná figura v mysliveckém kloboučku, monterkové blůze a hnědých ojetých tesilkách vražených do holinek. Její gesto je výmluvné, s obličejem nemám chuť si povídat. Dříve bezvýznamní blbci si teď nějaký čas budou vychutnávat svou podivně získanou moc. Jsou zmobilizovaní a podléhají přímo naší špičkové obecní političce.
Vracíme se na odbočku k Runšovu. Tři kilometry od vyhlídkové skály hlídkuje mladý policista s mladou policistkou. Vypadají jak obézní školáci. Mají své rozkazy a tak jdeme bahnem tři kilometry zkratkou přes pole, abychom ten život, kurva, neměli moc jednoduchý. Čumilové tak přísný režim samozřejmě nemají. Zatím netušíme, že je to pouze začátek. Ona nám Slávka teprve ukáže, zač je v Měchovicích kanalizace.
Synovec Pavel uprostřed pole projevuje obavu, aby zatím voda příliš neklesla a on mohl přivézt mamince pěkné vodní záběry. Ujišťuji ho, že si užijí.
Na skále je o něco menší tlačenice než včera. Domek stojí na svém místě, voda taky. Na lavičce s pěknou vyhlídkou sedí jeden ze vzdálenějších sousedů. Jeho dům je větší než náš a také více promočený. Sousedovi se podařilo se stoupající hladinou pod námi vyrovnat i hladinu alkoholu ve svém organismu a díky tomu se lehce vyrovnává se situací. Vtipkujeme na téma: KTERAK VLTAVA NAVŠTÍVILA VLTAVANY V JEJICH KLUBOVNĚ. Poté zjišťujeme, že od včerejška došlo k určitému výkyvu. Voda stoupla asi o půl metru a pak zhruba o třicet centimetrů poklesla. Čekáme na další úbytek. Marně. Přítok je stále velký a voda opět mírně stoupá.
Dnes mám i já foťák plný filmu. Pořizuji snímky pro pojišťovnu. I pro nás na památku, kdyby to náhodou byly snímky poslední. Dům je starý. Nikdo přesně neví, kdy byl postaven. Ale určitě je mu nejmíň sto padesát. Měl by už nárok. Zatím odolává. Brácha mě ujišťuje, že naše pojistka je relativně dobrá. Podle jeho odborného názoru máme štěstí i v tom, že stojí v klidné zátoce.
Naše chata je na kopci. Koupili jsme jí v náhlém hnutí mysli, které zřejmě bylo iniciováno samotným osudem. Jsme na tom prakticky dobře. Ačkoliv sportovně založený, nedovedu si představit, jak bivakujem někde v tělocvičně.
Stále prší i když ne tak intenzivně. Sem tam se dostaví i pauza. Myslím, že neztrácím humor. Bylo by ho škoda. Bude zapotřebí.
Synovci je špatně. Z hladu. Odcházíme a po třech kilometrech odjíždíme do motorestu na večeři. V duchu se obávám, že tohle mi pojišťovna nezaplatí. Stovky najetých kilometrů přibývají, stovky za jídlo v restauracích ubývají. Informace pro Máju je konejšivá. Viděli jsme mokrý pruh na domech. Z toho lze usoudit, že voda umí i klesat. Poté klesáme na matrace unaveni cestováním, stresem i přemírou humoru.
Čtvrtek 15.8. Vstáváme časně a hned po snídani vyjíždíme známou oklikou zjišťovat situaci pod skálou. Na přehradě došlo ke změně. Vozovka přes hráz je uzavřena pro pěší, projíždět však můžeme.
Ke změně došlo i na Malém Hradišti. Policisty prostě nahradila značka ZÁKAZ VJEZDU VŠECH VOZIDEL. Udělujeme si výjimku a troufáme si zkrátit cestu o dva kilometry. Zbytek radši dojdeme. Čumilové se s tím tak neserou. Kdybych nebyl slušnej, mohl sem bejt třeba i bohatej. Možná že jsem jen blbej. Nevadí. Naštěstí si nemohu stěžovat na štěstí. Není to sice o penězích, ale o zdraví a stojícím domečku. Také o klesající vodě, a to rapidně. Malý tmavý proužek na stěnách viditelných staveb těsně nad hladinou se rozšířil na půldruhého metru široký pás. Odhaduji, že po silnici od Flaksína bychom mohli dojet až do naší ulice, možná až nad náš domek. Velká úleva. Dobrá zpráva pro Máju. Je radost chodit přes rozbahněná pole.
Stavíme se pro manželku a rychle přes Starý Kmín (hydry už zalezly), Malý Mnich, Čočovice, Sestřín a Flaksín – už jsme nad Měchovicemi.
Ouha! Přes silnici páska, před páskou nevýrazný odulý muž v černém oděvu s nápisem SECURITY. Gesto stejné jako u zeleného kloboučku na Hradišti. Zastavuji a spouštím okénko. Zdravím. Přeji dobrý den.
„Jmenuji se Opletal a …“
Odulý ksicht to zjevně nezajímá. Možná, že má vypnutý příjem. Možná, že žádný příjem nemá.
„Okamžitě uvolněte cestu, otočte a odjeďte!!!“
Neztrácím víru a pokračuji.
„Promiňte, mohu alespoň dokončit větu?“
„Řek sem vám, aby jste odjeli, tady nemáte co dělat!“
Vytahuji doklady a pomalu ztrácím trpělivost.
„Tady je můj občanský průkaz, jmenuji se Opletal. Jaké je vaše jméno?“
Securiťák asi žádné nemá, místo odpovědi mačká cosi na vysílačce a volá na mě policii. Poodjedu vedle silnice a čekám. Objevuje se agresivní policista s plnovousem. Ačkoliv je podstatně mladší než já, mluví se mnou jak s uličníkem.
„Vypadněte, nebo vám dám pět set korun pokuty.“
Soudě podle jeho tónu, měla by následovat rána obuškem a několik donucovacích chvatů. Zřejmě mi chce nějak naznačit, že začínal jako elév na Národní třídě. Jeho kolega, neznámý securiťák, je mi také povědomý. Zřejmě tenkrát kopal za Lidové milice.
Trochu se opakuji.
„Jmenuji se Opletal, tady je můj doklad. Vy jste kdo?“
„Jsem nadporučík Lopuch a naposledy vás vyzývám.“
„Dobře, pane nadporučík, dáte mi tu výzvu písemně? Jedu čtyřicet kilometrů abych zjistil, v jakém stavu je náš domov a zdali nebyl kromě výplachu i vykraden. Chci to zjistit z bezpečné vzdálenosti, vidím, že se tu obyvatelé pohybují. Žádám informace o situaci v obci.“
Lopuch se zklidnil.
„Dám vám číslo na krizový štáb.“
„Dík,“ odpovídám. „A ještě mi podepíšete, že nesmím zkontrolovat své bydliště.“
„To vám klidně podepíšu, je to nařízení paní starostky.“
Vytáhl jsem blok, propisku a na kapotě motoru začal psát. Vcelku podrobně a zcela pravdivě jsem popsal celou stránku formátu A4. Chyběl jen policistův podpis. Pozorně jsem se rozhlédl. Neznámý hlídač je stále na svém místě, po policistovi se slehla zem. Využiji své znalosti terénu a spolu s příbuznými se přesunujeme k nestřežené stezce. Průnik se zdařil, opět jsme o něco blíže k domovu. Ale ouha II! Přes silnici pruhovaná páska a u ní muž v civilu, zřejmě partyzán.
„Kto vás sem pustil? Kam idětě?“
Mohl to být Ukrajinec nebo Slovák, potomek povstalců od Banské Bystrice.
Použil jsem svou rafinovanou fintu.
„Dobrý den, jmenuji se Opletal, toto je můj občanský průkaz. Toto je Mája, moje manželka. Zde je můj bratr a tady jeho syn. Rádi bychom šli domů. Mohu vidět váš pas?“
Strážce pruhované pásky zmáčkl čudlík na vysílačce, otočil se k nám zády a cosi mumlal. Zaslechl jsem pouze útržek věty.
„Hovorí, že sa menuje Zapletal.“
„O-ple-tal!!!“
„Hej, Opletal. Čo? Dobre. Možtě isť, ste volny.“
„Děkujeme, jste velice laskav.“
Na křižovatce pod kopcem jsem se ohlédl směrem k obecnímu úřadu. Před ním stojí Lopuch a míří na mne pohledem. Jeho autogram už nepotřebuju.
V zápětí potkáváme blonďatou policistku. V duchu se křižuji. Slušně nás zdraví a přidává milý úsměv. Dále potkáváme a zdravíme známé tváře z ulice. Nechápu, jak se sem dostali, avšak to není právě teď důležité. Zajímá mě stav domku.
-pokračování-