Co přinesla voda (7)

Na rohu svého baráku pod velkým písmenem „K“ stojí pan Křiváček a působí dojmem, jako by mi něco říkal. Huhlá a mumlá, jako by to spíš říkal sobě, nebo sloupku naší branky. Moc mu nerozumím. Rozšifroval jsem pouze slova: něco… málem… v noci… nádrž… čerpali, ale… vlastně nic… přelezli… už je to dobrý… hlídal… Vysvětlil jsem si to jednoduše tak, že se starý Křiváček během povodně pomátl. Jistě nebude sám.
Ve vzduchu je cítit nafta. Odemykáme branku a vcházíme na zahrádku. Zpět! Vcházíme na malé naftové políčko. Probudil se ve mně bývalý Sokol. „NO NAZDAR!“
Zkouším odemknout dveře dřevěné verandy. Jde to lehce, zámek je dobře promazaný Křiváčkovým topným olejem. Zdroj jsme již stačili identifikovat. Sklepní okénko Křiváčkova domu vedoucí na naši parcelu je toho důkazem. Tři dny před povodní jsem viděl cisternový vůz, jak tankuje do baráku tři tisíce litrů topného sajrajtu.
Máme zatopeno. Po zaplavení Křiváčkova sklepa s nádržemi si olej vydobyl své právo pobytu na hladině. Jak známo, v klidnějších zátokách se ropná skvrna šíří rovnoměrně všemi směry. Smradlavý produkt využil příležitosti a nevynechal jediné místo vně i uvnitř naší domácnosti. Přesto, že byl u nás poprvé, orientoval se skvěle. Kam jej voda nevynesla, tam exhaloval.
Pootevřel jsem dveře do předsíně a jakýmsi mastným klackem, jakých je všude plno, se snažím odstrčit svržený botník, chránící vchod před neznámými návštěvníky i původními obyvateli. Vyňal jsem z pouzdra foťák, zaostřil a zmáčkl spoušť, abych zaznamenal tu spoušť. Nyní se snažím protáhnout úzkou štěrbinou mezi dveřmi a vším možným a nahlížeje dovnitř přes hledáček fotoaparátu, pomalu vstupuji a začínám pořizovat fotodokumentaci pro pojišťovnu. Naprosto bez jakýchkoliv emocí pořizuji záběry z různých úhlů. Jediné, co na mě působí poněkud negativně, je úkaz na displeji foťáku, signalizující vybité baterie. V praxi se to projevuje tím, že spoušť odmítá spouštět a blesk už bleskově neblýská. A tak víc než důsledky katastrofy mne trápí obava ze špatné kvality pořizovaných snímků. Dokonce jsem zapomněl na Máju, která se z předsíně vydala jiným směrem. Takže netuším, čím se teď zabývá. Zhruba za měsíc a něco se dozvím, že sklízela v kuchyni utopené brambory a česnek.
Já jsem se tou dobou profotil až do kouta, kde se před několika dny nechalo spát. Specielně na zakázku vyrobená postel se zdravotním roštem se na mne šklebí v podivné, mě neznámé poloze. Neznámé navzdory tomu, že jsem býval pečlivým čtenářem KÁMÁSÚTRY. Její výraz je plný výčitek: „To máš za to, jak jste mě s Májou ubližovali. Já nejsem žádná trampolína, ty blbej sexuální maniaku. Najdi si nějakou jinou, která ti tohle bude trpět. Já jsem u vás skončila.“
Útěchu hledám v knihovně mezi oblíbenými autory. Kdybych nevěděl, že jsou nesmrtelní, řekl bych, že se utopili. Jsou mezi nimi i utopisté. Smutek se dostaví později.
V bytě je nezvykle vlhko. Čára ponoru koresponduje s mou výškou. V naftě není cítit vzduch. Volnou rukou zkouším otevřít okno. Jde to. Panty jsou čerstvě promazané.
Na další fotografii bude vodní hladina za domkem. Na ní plave Křiváčkův topný olej. Na něm se kolébá rovněž Křiváčkova propan-butanová bomba, těhotná plynem. Kolem se pohybují Křiváčkovy staré spodky, košile, dále nějaké síto, košíky, naše dřevo připravené na zimu (ne na povodeň), Křiváčkovy pixly od asfaltu a dále přibližně osm set dalších předmětů. Zátiší je ochuceno Májinou bazalkou v květináči.
Odvracím se zpět čelem ke knihovně. Fotím zaplavený regál s cédéčky. Nedivím se svému fotoaparátu, že odmítá spolupracovat. Stejně už došel film. A mě dochází, že je třeba začít NĚCO DĚLAT.
Začínám tedy provádět základní opatření i první nesmělé kroky vedoucí k obnově, budoucímu vysoušení, odmaštění a sanaci stavby. To vše s důrazem na nekoncepčnost postupu. Omlouvám se, je to naše první větší povodeň. Příště už se na to určitě, to vím stoprocentně, VYSERU.
Teď otvírám postupně všechna okna. Dovnitř začíná proudit čerstvý smrad. A současně s ním proudí mou hlavou série ostrých obrázků. Vidím napínavé záběry z televizních zpráv. Odkudsi (zatím nikdo přesně neví) vyteklo dosud nezjištěné (možná i několik litrů) množství ropné látky. Šaramantní policejní mluvčí se právě vrátila od kadeřníka s informací, že vše bude předmětem dalšího vyšetřování. Hasiči v blýskavých helmicích jsou už na místě havárie. S pomocí nejmodernější techniky, chemie, fyziky i s pomocí boží obkličují, lokalizují, identifikují, neutralizují, odčerpávají, vysávají, zametají a desinfikují, zatímco velitel zásahu dává interview a ujišťuje zděšený národ, že mají vše pod kontrolou a žádná katastrofa již nehrozí.
Tato, v různých podobách shlédnutá televizní instruktáž podpořená nesnesitelným zápachem, mne žene na ulici, kde první blonďaté a usměvavé policistce kterou potkám hlásím výskyt ropné havárie. Zřejmě se také občas dívá na televizi a tak bleskově bez rozmýšlení a ověřování mé totožnosti mačká jakýsi čudlík na vysílačce a hlásí na krizový štáb.
„Okamžitě přerušte zasedání, máme zde ropnou havárii. Vyteklo tři tisíce litrů topné nafty.“
Její rychlá reakce, slušnost, nefalšovaná snaha pomoci a v neposlední řadě i její půvab ostře kontrastují s profesionálním postupem nadpor. Lopucha i s její blonďatou hřívou a pověstí, kterou vytvářejí nejapné vtipy o blondýnách a policajtech.
Vracím se zpět. Mája, brácha i synovec Pavel odstraňují z koupelny nános kolomazi. Dlaždice jsou dokonale kluzké. Rychle si osvojíme zvláštní způsob chůze odvozený od pohybu na ledě, používaný i při jiných příležitostech, například dojde-li k záplavě kalhot. Odřezávám pruh zánovního koberce z obývací místnosti a přemosťuji úsek ke vchodovým dveřím. Proti úrazu totiž nejsme pojištěni.
Jdeme vyklízet bývalý nábytek před dům. V brance se zjevuje hasič bez lesklé přilby, s matnou pleší pod řídkým přehozem.
„Prej tu máte něco s naftou?“
Nadšeně zdravím: „Dobrý den, pane hasič. Ne něco, VŠECHNO! Sousedovi k nám utekl topný olej. Na jednu stranu se mu nedivím, na druhou však nechápu, čím jsem si zasloužil jeho přízeň.“
„Hmm, tak já sem někoho pošlu.“ a odchází.
Jdu pokračovat ve vynášení věcí z domu, ve kterém nechci bydlet. Drzá postel se prakticky rozložila sama. Není problém s jejím odsunem. Tak a teď pryč s nacucanou podlahovou krytinou. Byl to dobrý koberec. Ještě poměrně mladý. Už je po něm. Čest jeho památce. Nebudeme ho pitvat, ale rozřezat jej musíme. Je těžký a kluzký jako sumec. Smrdí jak chcíplá velryba v ropném láku. Pod ním leží další utopený nebožtík. Předchůdce tepichu vrchního. Ven s ním. Sbalíme ještě izolaci, vodou a odmašťovačem setřeme podlahu a dům může začít dýchat. Ale nedýchá.
Zjevuje se další hasič. „Prej tu máte ňákou naftu?“
„Ano pane, zdá se že všude. Vytekla tady tím okýnkem sousedovi ze sklepa.“
„Ale tam už jsme v noci čerpali.“
„Já vám věřím, pan Křiváček mi to možná říkal. Prosím vás, zbavte nás toho. Hrozně to smrdí, točí se nám hlava, žaludek je neklidný. Za domkem v tom plave bomba. Stačí jiskra a máme po ptákách.“
„Nejste sami. Takových případů jsou teď tisíce,“ uklidňuje nás hasič. „Tak já sem teda někoho pošlu.“
Podařilo se nám objevit špachtle. Začínáme za stěn seškrabovat vrstvy mastných nátěrů různých odstínů a vzorů. Škrabeme usilovně s naivní představou, že pak už stěny začnou rychle schnout.
Dva hasiči přinášejí dlouhou, řídkou punčochu, nadívanou nějakými, snad molitanovými nudličkami.
„Tady prej máte ňákou naftu.“
Gestem vypůjčeným od kněžny Libuše objímám naši miniparcelu.
Hovornější z hasičů reaguje.
„No jo, je to tu cejtit. To vás teda lituju.“
Vedu je Křiváčkovou uličkou za domek.
„Téměř nic z toho, co zde vidíte, není naše. Ani voda, ani ropa, ani bomba, ty bombarďáky nám rovněž nepatří, ani koše či pixly. Vlastně ty špalky by mohly naše být. Měl jsem tu složené nějaké vyschlé dřevo na zimu.“
Můj výklad je příliš nezajímal. Vyndali bombu z oleje, na její místo hodili ten svůj vycpaný předmět, a pak odešli.
- pokračování -