Co přinesla voda (8)

8)

I Vltava se již skoro celá vrátila do svého koryta. Pouze část silnice a níže položeného pozemku od mostu až k našemu sklípku zůstává zatopena mastnou špínou. U nás je vrstva oleje nejsilnější, protože mu ve volném pohybu brání dřevěná vrata v zídce za domem. Nelze k nim normálně přijít a navyklým pohybem je otevřít. Mám jen nízké holínky, které budu ještě potřebovat. Musím tedy prolézt oknem na střechu sklípku, brácha mi podá krumpáč a já, dosti nestandardním způsobem, dveře otevírám.
Jak mne jen mohlo napadnout, že k nám přijede houkající hasičský vůz a s ohledem na to, že všichni v okolí mají studny, z nichž celý život pili vodu, posypou vše zasažené tou zvláštní, chytrou látkou, co absorbuje veškeré svinstvo. Zkrátka že budou postupovat tak, jak to s oblibou předvádějí v televizních zprávách. Přiznávám malé zklamání. Na duchu však neklesám.
Chápu se prkna, chápe se i bratr Pavel. Pádla se do nafty noří a my zabíráme, jako bychom chtěli i s domkem odplout do průzračných vod nad Lipnem a vyháníme ten hnus na svobodu za plot. Odhaduji, že jsme tak vyhostili zhruba padesát litrů koncentrovaného LTO. Rychle zavírám (pomocí krumpáče) zadní vrátka. Veškerá opatření a značné množství práce, kterou jsme dnes udělali, nám sice žádná pojišťovna neuhradí, jsme však přesvědčeni, že to mělo zásadní význam pro zmírnění škod a záchranu stavení. Je to stejná situace, jako když těžce zraněnému člověku poskytneme včas první pomoc. Pokud jí z jakýchkoliv důvodů odložíme na pozdější časy, pak sebelepší nadstandardní nemocniční péče, včetně domácího kina na vlastním pokoji, již nemusí mít smysl. Kdybychom podlehli trubcům u pruhovaných pásek, naši naději na záchranu domu bychom rázem mohli spláchnout do zatím nezkolaudované kanalizace.
Horečnou činnost jsme ukončili se soumrakem. Není čím svítit i síly docházejí. Máme žízeň a hlad. S některými sousedy v ulici, kteří nebyli vodou zasaženi, ani jinak diskriminováni, se za přítomnosti rozumné policistky domlouváme, že během noci budeme držet jakési hlídky a chránit tak zbytky majetku v ohrožených domech před nájezdy rabovacích komand. První hlídku s nimi bude absolvovat manželka. Já mezitím zajedu s Pavlem a Pavlem na večeři do některé ze slapských restaurací a potom k chatě, kde mají své odporně žluté auto. Oni se vrátí do suchých Morašic, já se vrátím převzít od Máji hlídku a ta pak pojede spát do chaty.
Vyjíždíme z Měchovic. Policie kombinovaná s bezpečnostní agenturou nás staví i při výjezdu a pátrá v kufru automobilu, zda nepašujeme LTO. Výsledek je negativní. Dále již v klidu absolvujeme svých jednačtyřicet kilometrů po klikatých cestičkách až k hospodě. Najíme se, chlapci odjíždějí a já se vracím po známé již trase zpět k Měchovicím.
Abych náhodou neusnul, pouštím si v autě rádio. Téma na všech stanicích poměrně jednotvárné – POVODNĚ. Zpravodajství je občas proloženo písničkou s jiným námětem. Právě dozněl song, ve kterém láska vítězí nad nenávistí.
Poslední verš zněl: Já miluju jen prachy a zadní hovězí
Moje láska vždycky nad vším zvítězí
Nedostává se však písní opěvujících neznámé hrdiny u igelitových závor.
Z rádia se náhle ozývá vzrušený hlas zřejmě již starší paní redaktorky.
„Vážení posluchači. Hlásíme se vám přímo z obecního úřadu v Měchovicích. Situace zde připomíná válku. Paní starostka je krásná žena. Avšak v její starostlivé tváři se usadila únava.“
Zbytek reportáže se nese v duchu padesátých let. Bravo paní reportérko, ach ta léta padesátá… modré svazácké košile. Jó, to byla doba. Kdo to nezažil, nebo zapomněl, ať nastraží uši. Takhle se to dělalo. Kdo nelže s námi, ten lže proti nám. Filmové týdeníky z těch dob doplňují dnes televizní program.
Naskočila mi vzpomínka, jak jsem na konci jednoho ze svých prvních školních roků při slavnostním shromáždění na školním hřišti dostal za výborné výsledky útlou knížečku o chlapci jménem Voloďa Iljič Uljanov. Pan ředitel mi ji předal i s věnováním (nikoliv od Lenina). Pak mne čapl za ručku a třásl mnou tak silně, že mi blonďatý Vladimírek upadl do prachu. Vzpomínka je korunována rudou září baterky před vjezdem do naší obce.
Brzdím a současně spouštím sklo ve dveřích. Dosud neznámý policista se lehce sklání, aby si mne prohlédl a oznámil mi, že nepřipadá v úvahu, abych pokračoval v cestě. Vzhledem ke své omezenosti nikdy nepochopím, proč já, který zde má trvalé bydliště a milující manželku, do vsi nesmí a proč jakási hysterická reportérka, kterou jsem zde nikdy neviděl, se do obce dostala. Cítím, jak na mne dolehla únava. Také jsem býval mladý a odpočinutý jako on. Ještě před chvilkou na školním hřišti.
„Prosím vás,“ oslovil jsem jej a zároveň nabídl své doklady, „jsme v průseru. Když neumíte pomoct, aspoň nám to nekomplikujte.“
Tón, jakým jsem to řekl, zřejmě zapůsobil. Dokonce i na mne. Až jsem se politoval. Jsem vpuštěn do Měchovic. Mé zmožené srdce odbíjí půlnoc.
Uprostřed nakloněné ulice Hlavní, před domem pana Heneše, stojí dvě lavičky a nějaké židle. Osvětlení je zajištěno svíčkami plus planoucí pochodní. Sedí zde hostinský se svou ženou, paní Henešová postává u vrátek. Mája je zde též. Dostalo se jí česnekové polévky, kávy, teplého lidského slova. Nabídnuto je přátelství a nezištná pomoc. Naplaveniny musí držet spolu.
Ze školních let si pamatuji, že úprava vytěženého uhlí ve vodním proudu nazývá se flotace. V tomto procesu dochází k oddělení hlušiny od uhlí a toto se pak třídí dle velikosti. Konec paměti. Podobný proces vzniká samozřejmě i při povodni. Dochází k vysoce efektivnímu třídění lidských charakterů.
Mája odjíždí a já jí střídám na lavičce. Vzájemně si sdělujeme dojmy a zážitky. Začíná být chladno. Napadá mě, že bych měl zkusit zatopit v kamnech. Dřevo je sice mokré, ale současně nasáklé topným olejem. Tak se možná zahřejem.
Z otevřených kamen vyšplouchne voda. Nemám ani pořádný papír. Jdu přehrabávat doklady. Hledám nějaký méně důležitý. Při svíčce. Hlavně nespálit pojistnou smlouvu. Našel jsem i časopis. Po dvou hodinách je oheň rozdělán. Jdu si lehnout do vlhké postele. Ropné výpary obsahující rovněž toluen. Netuším, zda usínám či omdlívám.
Z komatu jsem se probral brzy. Zatápění trvalo déle než spánek. Svítá. Kamna dosud nevyhasla. Je chladno a vlhko. Přikládám. Pak teprve jdu nahlédnout otevřeným oknem za dům. Voda už kamsi zmizela. Zůstalo mastné bahno, nacucaná páchnoucí punčocha, zplihlé prádlo a další předměty, které nelze na první pohled rozeznat. Sklípek zůstává plný kapaliny, která je nadlehčována jinou kapalinou. Okolní vzduch je těžký, vlhký a plný smradu. Nemáme to lehké. Abych si trochu spravil chuť, jdu do kuchyně a vyndávám z linky šedohnědé nádobí plné nechutné břečky. Přelévám ji do kbelíku a odnáším ke kanálu. V hlavě mi přitom zní starostčina věta… A tomu, kdo se nepřipojí ke kanalizaci, budu kontrolovat těsnost septiků a z každé sebemenší netěsnosti vyvodím důsledky. Bububu…
- pokračování -