Co přinesla voda (10)

Zbytky nábytku a cennějších věcí silážujeme na malé předzahrádce, jako pozornost pro likvidátora pojišťovny. Zatím se nám ještě nepodařilo s touto institucí navázat kontakt. Buď nefunguje telefon, nebo jsou také zaplaveni.
Před domem zastavuje veliké červené auto. Vystupuje hasič průzkumník.
„Vy prej potřebujete vyčerpat naftu ze sklepa?“
„Ano, už jsme to tu vyklidili, aby vám nic nepřekáželo v tom čerpání. Docela nás to vyčerpalo.“
Hasič obhlédl terén, pak spolu s kolegy vynesli z auta čerpadlo a rozvinuli hadice. Motor ucítil naftu a lehce naskočil. Po několika minutách však utichl.
Hasič velitel nám oznamuje:
„Tak už jsme skončili. Zůstalo vám tam maximálně dvacet čísel. Víc už nám ten sací koš neveme.“
Topný olej nám i nadále patří. Tapír se naklání z okna a vykřikuje cosi o ropném šejkovi. Jestli to takhle smrdí v Kuvajtu, tak jim teda nezávidím.
Hasiči uklízí své čerpadlo. Jdu je upozornit na fakt, že na chodníku leží rukáv a stále páchne i když obsah částečně odtekl.
„My to nemáme do čeho dát, ale někoho sem pošlem.“
A skutečně. Když jsem po chvíli odnášel cosi mastného do kontejneru, ležely vedle rukávu dva igelitové pytle.
Zuzanka nás zve k obrovskému hrnci, který přivezla spolu s velkou bednou čisticích prostředků. Hrnec je plný jedné z jejích špagetových specialit. V této oblasti a pak ještě v jedné dosáhla skutečného vrcholu.
Máme dvě vidličky půjčené od pana Křiváčka. Střídáme se postupně nad hromadou špaget zapečených s mnoha dalšími lahůdkami. Sama Zuzanka už ani neví, co všechno do hrnce naházela. Jídlo je tak dobré, že nám ani nevadí ten hrozný, naftou nasycený vzduch. Dokonce si v tu chvíli ani nevzpomenu na příhodu zvanou KTERAK MI ZNECHUTILI RAJSKOU OMÁČKU.
Rajská byla v dětství jedním z mých nejoblíbenějších jídel. O prázdninách mezi druhou a třetí třídou jsem byl na letním táboře. Tábor to byl takový komorní. Neměl ani vlastní kuchyni, jídlo nám odkudsi vozili. No a jeden den přivezli rajskou omáčku. Móócc jsem se na ní těšil. Jenže se jim asi cestou vylil kanystr s benzínem, zápach pronikl do jídla a bylo po lásce. Minimálně dvacet let jsem se jí nedotkl. Zato jsem tam objevil svou první nevinnou dětskou lásku a prožil první povodeň. Bouřka, průtrž mračen, vyplavené stany. Náhradní ubytování na půdě nad jídelnou. Ta první láska se jmenovala Eva a vybrali jsme si lehátka vedle sebe. Celou noc jsme se drželi za ruce. Poslední den jsem od ní dostal malou, rychlou pusinku. Víc už jsme se nikdy neviděli. I když rajskou omáčku už zase jím, pusinky mám raději. Mája je umí stejně dobré jako Zuzanka špagety.
Po dobrém jídle vynášíme z domu zbývající zařízení. Kuchyňský nábytek, dveře, okna, elektrická kamínka – přímotopy. Prostor před domkem se zcela zaplnil. Je nutné odnést některé věci do kontejneru. Vytipujeme méně hodnotné, vyfotíme, krátce se rozloučíme, v duchu poděkujeme za prokázané služby a bez dalších ceremonií vyhazujeme.
Přerovnáváme dřevo na topení. Přesto že venku svítí sluníčko, topíme jak blbí. Ono to slunce k nám stejně moc nemůže.
Čísi neviditelné ruce zatím přemístily rukávce do igelitových pytlů. Pytle jsou děravé, topný olej z nich pěkně tryská. Zřejmě to tak má být. Avšak slunce se na to nemůže dívat. Odchází svítit do civilizovanějších zemí.
Zveme přátele na večeři do Zámecké restaurace v Malém Hradišti. Pavel pozvání s díky odmítá. Evička má prý jídlo pro něj připravené a Silvestr Kristián čeká na přebalení. A bylo nás pět. My čtyři hladoví odjíždíme společně.
Ze zámku (byl-li nějaký) zůstala už jen ta hospoda. Jsme jedinými hosty. Slovensky hovořící personál přestal hrát karty a začal se věnovat nám. Jídlo bylo dobré. Ve chvíli kdy dopíjíme své nápoje přicházejí ukrajinští hosté. Zuzi s Tapírem jedou domů, my na chatu za svými hypnogeny.
Ráno čilí jak hlemýždi jedeme do Měchovic. Stále ještě velkou objížďkou. Část silnice v obci je dosud pod vodou. Na Malém Hradišti nás staví policista a nařizuje odstavit vozidlo. To, že jedeme domů a vezeme si suché dřevo na topení, ho nezajímá. Proč taky. On má svůj příkaz od paní starostky. Ptáme se, jestli někdy bude možné dřevo si k domku dovézt. Odpověď je kupodivu kladná, ovšem podmíněna bumáškou z OÚ.
A tak místo toho, abychom napravovali povodňové škody, jdeme si na OÚ pro lejstro opravňující k vjezdu do obce, v níž máme trvalé bydliště. Blondýna si svou přechodnou moc užívá plnými doušky. Samozřejmě, že by stačilo napsat jmenný seznam vyplavených osob a předat jej hlídacím orgánům. Jenže proč tak jednoduše? Proč nám to ulehčovat? V tom starostka své poslání nevidí.
Stavíme se do fronty čekatelů na povolení. Je jich požehnaně. Nikoho z nich neznám. Čas ubíhá. Fronta postává. Úřednice úřaduje. Já filmuji. Nervozita je značná. Ztratili jsme hodinu. Minimálně. Cár papíru nám uvolňuje cestu.
Zatápění v kamnech se stává každodenní rutinou. Zajímalo by mě, zda vzduch nasycený naftou podporuje hoření. Pokud ne, pak jistě podporuje bujnou rakovinu plic.
Jdu opruzovat k hasičům. Cestou zahlédnu paní starostku. Sedí na patníku u řeky. Mobilní telefon vedle žlutého drdolu. Modrý sepraný svetřík jaký nosila moje maminka, když jsem byl malý. Záplatované, ale čisté montérky zastrčené do gumových holin. Kamera zatím nejede, avšak starostka již hraje. Pochopil jsem. Oblečení má z televizního fundusu a diváci večer uvidí reportáž, jakou už dlouho neviděli, kromě těch, kteří sledují to Hledání ztraceného času.
Pod hasičským hlavním slunečníkem sedí sympatický člověk. Za sebou má velkou tabuli s rozpisem prací, před sebou bloky s poznámkami. To on ve skutečnosti řídí veškeré práce v obci, zatím co Slávka dává rozhovory médiím.
Počkám, až odtrhne oči od písemností. Zdravím, představuji se a přednáším své požadavky. Hasič je klidný, věcný, ani trochu arogantní. Na takové jednání nejsem zvyklý. Přesto jako vždy slušně žádám, aby si už někdo odvezl pytle s vyteklými rukávy. Nahlásím ještě adresu a přijímám slib, že tam někoho pošle. Můj požadavek na přidělení kontejneru je rovněž zaznamenán. Po další prosbě o vysoušeč (již jsem jednou na jiném místě žádal) nahlédnu do seznamu. Jako první je uvedena vedoucí stavebního úřadu. Druhé místo patří její zástupkyni. A tak to jde pěkně popořádku dle obecní hierarchie a příbuzenských vztahů. Moje jméno zde není. Ale bude. Na straně číslo šest jsem získal poslední místo. Rezignuji na vysoušeč a místo toho žádám o likvidaci ropného produktu z domu a okolí. Fundovaná odpověď zní, že pro takový zásah je třeba odebrání a vyhodnocení vzorku. Teprve laboratorní rozbor ukáže oprávněnost mého požadavku. S příchodem několika důležitých osob jsem ztratil šanci na další informace.
Celkem bez průtahů jsem u altánu vyfasoval balenou vodu a s pocitem „aspoň jsem to zkusil“ vracím se do oleje. Seznamuji Máju s žalostným výsledkem mé cesty za pomocí. Na okamžik se necháváme konejšit skutečností, že nás ještě nezabásli.
Šťastnou chvilku přeruší zvuk Májina vibračního mobilu. Volá švagrová. Jedou nám pomáhat, vezou plynový vařič, další úklidové a desinfekční prostředky a také jídlo. Teď však byli zastaveni u zábrany nad Runšovem policií. Policista by zřejmě rád viděl, jak to všechno poberou a vydají se s nákladem pěšky na kilometrovou túru. Mája je vyzývá k trpělivosti a běží na obstrukční úřad vystát frontu nutnou k vydání povolení vjezdu. Vrací se už po půl hodině a utíká přes most do kopce naproti našim přespolním příbuzným. Bumáška je klíčem do vsi.
Jana s Michalem jsou na nás hodní. Nezávidí nám povodeň, ani obecní zastupitelstvo. Ačkoliv mají oba náročné zaměstnání, každý v jiném městě a nezbývá jim mnoho času na odpočinek ani na lásku, obětavě, stejně jako Tapča, Zuzi, tři Pavlové, nám pomáhají v odmašťování. Pomoc nabízejí i ostatní naplaveniny z naší ulice a okolí. Některých se voda nedotkla. Za nabídky jsme jim vděčni. S díky odmítáme. V některých případech rádi přijmeme pozvání na kávu a kousek řeči.
Cítím, že dnes přichází první krize. Únava. Psychicky jsem na tom relativně dobře. Fyzické síly však z valné části odčerpala již předcházející, zhruba tříměsíční rekonstrukce chaty, včetně dalších činností nutných k životu, například vlastní zaměstnání.
Evidentně nestačím pracovnímu tempu Jany a Michala. Je mi to trapné. Myslím však, že to chápou. Naše vyčerpání je navíc kombinováno s omamným účinkem ropných výparů. Jeden z hasičů mě poučil, že ropná látka je zkrátka velice aromatická. Aromatická je podle mne bylina. Ropa smrdí. Jiný moudrý hasič připustil, že účinek je podobný, jako když si k výfuku auta přiděláte hadici a tu pak zavedete dovnitř vozu. Z tohoto pohledu nám práce na obnově domku připadá poněkud zbytečná.
- pokračování -