Co přinesla voda (12)

Nad Runšovem je pravý jízdní pruh přehrazený závorou a před ní zas jakási kombinovaná hlídka. Červená plácačka - gesto, na jaké budu už do smrti alergický. Brzdím, spouštím okénko, vystrkuji ruku s povolením ke vjezdu. Policista zakroutí hlavou.
„To už neplatí.“
„Jak neplatí. Ráno jsme na to vystáli frontu.“
„Paní starostka to zrušila.“
„Zrušila moje povolení? To jako už se nikdy nesmím vrátit domů?“
„Domů snad můžete, ale pěšky. Auto odstavte támhle na ten plac. Budou se čistit ulice.“
Začínám lhát jak jeden redaktor.
„Podívejte se, zde jsou mé doklady. Kandiduji na správce Dé-Pé-Esky. Kromě toho jsem dobrovolný hasič, jezdím s hasičským vozem a čerpám naftu. Stanoviště mám před Dé-Pé-Eskou.“
„Dobře, tak pokračujte.“
Pokračuji. Z toho snu bych se už rád probudil.
Naše ulice je plná aut. Cizích. Sotva zaparkuji. Jdu se podělit o své zážitky. Něco Mája, něco Jana, taky Michalovi a něco si nechám.
Vložím nový film do foťáku. Pak se rafinovaně zamaskuji velkou chirurgickou rouškou růžové barvy, nasadím tmavé brýle, kšiltovku a tanečním krokem se vydám k požářišti.
Jsem zde… a… POZOR ZMĚNA! Původní hromada částečně rozhrnuta, dílem uhašena. Do plápolajícího ohně přikládá jeřáb s klepety většinou dřevo. Vše si pečlivě vyfotím. Především však zbytky doutnajících umělých hmot. Mám pocit, že se mi přece jen podařilo něco pozměnit. Vím že v noci, kdy je zákaz vycházení, bude se pálit zase všechno. Ale to je taky trochu problém těch, co zde bydlí a dýchají. Nebo už na všechno kašlou?
Maník ve světlém tričku mě poznal.
„Vidíte, vždyť sem vám říkal, že se to třídí.“
„Ano příteli,“ huhňám přes roušku, „třídí, třídí, to jen já to mám v hlavě nějak pomíchané. A děkuji za informaci.“
Doufám, že rouškou neprošel nechtěný jízlivý tón.
Většinou jsem slušný člověk. Slušně prouzený vracím se na základnu a vydávám pokyn k ukončení prací. Současně zvu naše milé pomocníky na večeři do některé z restaurací, kde se v poslední době stravujeme.
Tak jako každý večer, vracíme se k chatě za tmy. Z verandy sousedního domečku nás zdraví Pavel Kulík s maminkou.
Tady jsme měli na sousedy štěstí. Z jedné strany máme sympatický, příjemný, tichý les. Pod námi sama starší dáma, vdova, sympatická, tichá a příjemná. Nad námi převážně prázdná chata. Majitel doposud pouze dvakrát přijel posekat trávu a ihned po sklizni odjel. Sympatické. Chata na východní straně je obývána již zmíněnou zdravící dvojicí. Šestnáctiletý Pavel a jeho téměř třikrát starší maminka vypadající na polovic jsou ideálními sousedy. Příjemní, inteligentní, tiší (za každé spuštění sekačky se omlouvají), takže slušní, vtipní, pohostinní, nevtíraví, přející a chápající.
„Tak co? Jak to tam u vás vypadá? Už je to lepší?“
My je pak pozveme na skleničku piva či šálek čaje a líčíme jim zážitky. Nebo si jen tak chvilku přes plot povídáme. Jako dnes. Pak se rozloučíme, spláchneme saze a mastnotu. Usínáme ještě před dopadem na matraci.
Ráno nespěcháme. Je neděle. Dnes si uděláme volnější den. Nasnídáme se v klidu v chatě, dáme si kafíčko a pak pomalu pojedeme do Měchovic a když nás tam pustí, tak v klidu zatopíme, budeme větrat a já pojedu přes hory a doly do Prahy, nechat v nějakém supermarketu udělat fotky pro pojišťovnu. Koupím taky hadice k našemu benzínovému čerpadélku, které jsem používal k zalévání zahrádky z Vrchcáby, než nám ji ta kráva rozvodněná iniciativně zaplavila sama.
Čerpadélko jsem chytře před povodní ukryl na půdu místo knih, které jsem hloupě a lehkomyslně nechal utopit. Také nakoupím nějaký proviant. Jogurty, trochu zeleniny a tak. Mája si bude zatím vyřizovat svojí agendu, anebo jen odpočívat a udržovat oheň v kamnech.
Cesta do Prahy jak za starých pověstí českých, když ještě plouly vory se dřevem na stavbu Vyšehradu. Štěstí že jedu pouze na okraj.
Vše potřebné během asi tří hodin vyřídím a nakoupím. I fotky mám hotové. Cestou zpátky po historických silničkách, proti mohutné souvislé koloně vracejících se kolegů chatařů, uniknu smrti pouze dvanáctkrát a už jsem v bezpečí u policejní hlídky před Runšovem. Povolení k vjezdu už zase platí. Poslušně salutuji a vracím se do vlhké náruče své ženy.
Dlouho se tam nezdržím. Nedočkavě instaluji čerpadlo k betonovému jezírku před domem. Hladinu lemuje černý tučný pruh. Flekatá smuteční vrba na břehu tiše lká nad chcíplým leknínem. Ještě že ryby z jezírka dostaly šanci vrátit se a splynout s Vltavou. Snad ji využily. Žádná bílá nafouklá bříška u hladiny nevidím.
Motor čerpadla kupodivu rychle naskočil a hadice lačně nasála kalnou, duhově zbarvenou tekutinu, s kterou si už Křiváček nezatopí. To se jim to těží v Severním moři. Soused Vojtěch, akademický sochař, jednou ve slabé chvilce vykřikoval, že sekne s uměním a přihlásí se na plošinu. Přitom mu vypadl z ruky demižon, jehož obsah mohl jej inspirovat k ještě bujnějším představám.
Obsah jezírka pomalu mizí v nové kanalizaci. Lépe by možná mizel ve staré. Již je obnažen silný kořen leknínu připomínající ananas. V zápětí si čerpadlo lokne bahna, škytne, motor se zastaví. Zbytek vybíráme ručně. Ještě několik desítek kbelíků. Mája místo leknínu uprostřed nádrže plechovkou bagruje nechutnou břečku. Chvílema taky škytne, ale včas se zastaví. Myslím, že víc než kbelík by nepřibylo. Nikdo by si toho ani nevšiml.
Demonstrativně chlejstám obsah nádob na kanál a při tom lehce hystericky před zraky kolemjdoucích turistů vykřikuji.
„Takhle se likviduje ropná havárie v Měchovicích. Žádné chemikálie, žádné nablýskané helmice. Ani houkající auta vás neděsí. Pouze smíšené dvoučlenné družstvo zde zasahuje.“
Leknín je pohřben do popelnice, bazének vypláchnut a desinfikován. S pročištěným čerpadlem přesunuje se naše dvojka ke sklípku. Hadici protahujeme skrze plot do jiného kanálu. Na rozdíl od profesionálů daří se nám odčerpat téměř vše. Zbytek vybírá Mája smaltovaným litrovým hrnkem, ve kterém jsem si vaříval bylinkový čaj. Hned při prvním náběru se jí podařil kapitální úlovek. Živá sardinka v oleji. Aniž bychom si cokoliv přáli, opatrně ji vykoupeme a vrátíme ji tam kam patří. Byla to hezká tečka za volnou nedělí. Měl jsem rybku požádat aspoň o vysoušeč. Jenže nežijeme v pohádce.
To, co prožíváme, by nevymyslel ani Andersen s Božkou a Karlem Jaromírem dohromady. Snad jen moje žena si takhle dokáže vymýšlet. Tvrdila například, že když poprvé po překonání všech bariér a kluzkých dlaždic v kuchyni nahlédla do našeho soc. zařízení, spatřila mimo jiné, zvláštní úkaz. Kartáč na záda s dlouhou rukojetí, jehož místo bylo před povodní na háčku ve sprchovém koutě, spočíval nyní v pouzdře od záchodové štětky. Ta si pro změnu hověla na místě kartáče. Májka se tomu velmi divila a nutila nás, abychom se divili také. Zatím co ostatní posluchači, které se zjevením seznámila, údiv přinejmenším předstírali, já sám jsem nabídl racionální vysvětlení. Štětka, která mě několikrát denně šmírovala v těsné koupelně se záchodem, zatoužila alespoň jednou umýt má atleticko-gymnastická, hezky opálená, záda. Se svou touhou svěřila se kartáči a nabídla mu, aby si někdy zaskotačil na hladké sanitární keramice. Vzdutá hladina jim pak poskytla jedinečnou šanci vyměnit si pozice. A je po záhadě.
S chutí večeříme v oblíbené restauraci. Kulíkovy pak potěší náš zážitek s rybou. Po koupeli se s Májkou potěšíme navzájem. Usínáme při otevřeném okně jímž proudí čerstvý vzduch obohacený o nějaké ty dioxiny z Měchovic.

- pokračování -