Co přinesla voda (17)

Moji prarodiče chodili každou neděli po ránu do kostela na mši. Já jdu za panem kaplanem k altánu pochválit jeho ovečky vojáky za včerejší výkon a domluvit s panem Šupkou brigádnickou pomoc na skrývku zbývající, asi jedné třetiny zamořené plochy pozemku a části omítek na domě.
„Když přidou, tak pošlu,“ pravil dobrý pan Šupko.
Za necelou půlhodinku, hlásí se u nás dvojice sympatických mužů a po chvíli přibudou ještě další dva. Jejich průměrný věk odhaduji na třicet osm a půl roku. Ač jsem nesmírně unavený a bolest v páteři je neúnavná, nedovedu si představit, že bych nepracoval spolu s brigádníky. Příklady vážených spoluobčanů mě netáhnou. Musel bych se stydět sám před sebou. A kromě toho, si hezky povídáme. Vyprávím jim své zážitky, odpovídám na jejich dotazy. I oni mají své historky, dobré i negativní zkušenosti. Chodí pomáhat od začátku konce povodní. Jsou z Dobříše. Svou aktivitu nepovažují za nic výjimečného.
„To je přece normální občanská povinnost,“ říkají.
Škoda, myslím si, že taková občanská povinnost, není normální pro obecní zastupitelstvo.
Ten, co vypadá nejmladší, vzpomíná, jak hned první den odjeli do Kamýka. Tam byli přiděleni k místnímu „Kaligulovi“, který sice nebyl postižen záplavou, avšak potřeboval vyklidit zaplněný sklep. Zpočátku byli naštvaní, neboť tušili, že by měli pomáhat na jiném místě. Zbohatlík však dodal nějaké lihoviny a tak se alespoň opili. Další štace byly podobné. Po nástupu do Měchovic jsou urychleně, operativně posláni na pomoc jedné madam, jejíž vila taktéž namočena nebyla, avšak na zahrádce se usadilo trochu písku a je zapotřebí okopat růže. Myslím, že měli spíše okopat dámu. Dále pak prošli Dé-Pé-Eskou, kde umyli okna paní starostce. Na několik dní se stali příslušníky patnáctičlenného družstva, pracujícího pro zastupitele Čistíka. Ten se v klidu mohl věnovat svému podnikání i zálibám a rodinka se nemusela špinit. Jak by to vypadalo. Špinavý Čistík. To on prodal Slávce za obecní peníze pozemky pro Dé-Pé-Esku a okolí.
RUKA RUKU MYJE,
TO SE NÁM TO ŽIJE.
NECHÁME SE ZNOVU ZVOLIT,
AŤ MŮŽEM DÁL OBEC HOLIT.
Dosud nemáme ten specielní kontejner pro hlínou nasycený topný olej. Pan Šupko není na stanovišti, zastupuje ho taková ta blondýna.
„Kontejnery dnes nebudou,“ odbývá mne suše.
Nevadí, vozíme to na chodník.
Skládku na chodníku řešíme tak, aby se vyvezený materiál dobře nakládal specialistům, kteří si pro něj někdy přijedou i s kontejnerem. Velké dlažební kostky použijeme jako hráz, vybíráme i menší kameny. Hlínu od nafty oddělit neumíme, a tak je dáváme na společnou hromadu za hrází.
Při vyklápění šestnáctého kolečka ozve se za mnou povědomý hlas.
„Máte povolený zábor chodníku? Aby mi zas lidi neříkali, že v týdle ulici se může všechno a jinde nic.“
„Dobrý den, pane Křiváček. Nemusíte se bát. Povolení mám. Nedovedu si představit, že bych něco takového dělal na vlastní pěst,“ řekl jsem hlasitě.
V duchu jsem nezapomněl dodat: Vlastní pěstí se ti brzo trefim do ksichtu, kreténe. To co sem vyvážíme, jsou totiž sračky z tvého pozemku, takže vlastně děláme práci za tebe.
Když vysypeme poslední kolečko na úhlednou skládku, přijede auťák s kontejnerem. Stáváme se specialisty a radujeme se z toho, jak jsme si tu práci pěkně připravili. V téhle proklaté vesnici se teda zatraceně nenudíme.
Naši pomocníci jsou skvělí. Zbytečná práce je zřejmě jejich kvalifikací a humoru mají na rozdávání. Starám se, aby netrpěli depivací. Naše činnost je dobře organizovaná. Zde jsme mimo dosah obecního úřadu. Dva nakládají, dva otloukají omítky, které já odvážím kolečkem přímo již do kontejneru. S prací jsme brzy hotovi a ještě než pro dobříšáky přijede jejich kamarád s autem, stačím jim ukázat fotografie z průběhu (spíše průlivu) povodní. Na závěr před jejich odchodem bych jim chtěl říci něco hezkého, čím bych vyjádřil svou vděčnost za pomoc. Nějak ocenit jejich charakter, solidárnost, obětavost. Aby to nebylo pouze obyčejné, primitivní – tak vám mockrát děkuji, pánové. Třeba bych jim mohl nabídnout a slíbit, že jakmile je postihne nějaké neštěstí, mohou se na mne s důvěrou obrátit. Bude mi ctí a potěšením jim pomoc oplatit. Blbost. Lepší bude, když jim popřeju, aby je žádná katastrofa za jejich dobrotu nikdy nepostihla. A já aspoň nebudu muset jezdit makat na Dobříš. Radši si budu užívat na chatě s Májou. Rád bych jim také nabídl bratrství na indiánský způsob. Uvnitř verandy visí můj půlmetrový španělský nůž. Mohli bychom si naříznout předloktí, jako Vinetou s inženýrem Shaterhandem a vzájemně propojit krevní oběh. Rychle nápad zavrhuji, kvůli akutnímu nebezpečí infekce. Těžko bychom to na ošetřovně vysvětlovali. Nakonec jim mockrát poděkuji, povýším je do stavu frajerského, odkud jsem vyškrtl břídily z povodí Vltavy a rozloučíme se.
Pak se rychle opláchneme vodou z obecní studny, z níž není dovoleno umývat ani silnici, sbalíme dávno nakoupené a naštěstí dobře uložené dárky a odjíždíme do Hředlí popřát Zuzance k třicátým narozeninám.
Nepřipadá v úvahu jet za Zuzkou přes Prahu. V automapě si vytýčíme trasu přes Dobříš, Zdice, Lány. Času je málo a tak se ani tentokrát nestavíme u Havlů na kafe. Máme dojem, že do dějiště oslav přivážíme i trochu oživení.
Oslavy trvají již několik hodin. Jsme zde jediné přímé oběti záplav. Ten úděl nám dodává jisté výjimečnosti. Téměř všichni jsou zvědaví. Ptají se, jaké to bylo, jaké to je. Dle obecných představ bychom měli být více psychicky narušení, špinavější, mokří. Pozornost od tématu odvádím recitací básně oslavující oslavenkyni. Následuje osobní gratulace a předání dárků. Poté se zábava opět rozdrolí a uvadající hosté se pomalu rozcházejí a rozjíždějí. Jako vždy zůstáváme v základním kádru a po delší době zas přicházíme na jiné myšlenky i na chuť dobrému vínu. Zbývající průběh oslav má svá ustálená pravidla. Postupně odpadávají příslušníci slabších výkonnostních tříd, příslušnice slabšího, avšak výkonného pohlaví a do finále, zcela přirozeně, postupujeme my dva s Tapírem. Konečně se můžeme začít obšťastňovat svými bláboly. Vřískající kohout a světlý zárodek nového dne za oknem nás upozorní, že čas je jít spát.
Spánek u Tapírů na chalupě, nemá nic společného s běžným, každonočním spánkem. Zde se jedná o maximálně dvou až tří-hodinové rychlonabíjení monočlánků, spojené s částečným odbouráváním alkoholu. Dotěrná, zřejmě pro tento účel vyšlechtěná a cvičená moucha, ukončí krátký časový úsek vymezený k relaxaci, vyžene mě z postele a doprovodí pod sprchu, aby dohlédla, zda je voda dostatečně studená.
Při snídani si vzájemně obnažujeme stav naší mysli. Často se jedná o smutný pohled. Opakované pokusy o humor bývají většinou neplatné. Obzvláště dnes, kdy je třeba vrátit se urychleně do močálu.
Počasí nám zatím přeje. Sluníčko vyzařuje potřebný optimismus. My topíme, až se z komína kouří. Topí i Slávka a tak se záhy dusíme ve vlastní šťávě, v záchvatu kašle. Ještě že s odklizenou zeminou zeslábl zápach oleje. Na zbytek jsme si už zvykli. Podobně jako zaměstnanci rafinérií, benzinových čerpadel, kravínů, vepřínů, výrobci olomouckých syrečků, drogisté a ostatní profese, pohybující se ve specifických odérech. Mnohem víc než doposud si vážím relativně čistého vzduchu kolem chaty; intenzita mých vdechů v těchto místech podobá se lačným nádechům kuřáka labužníka. V Měchovicích dýchání spíše předstírám. Je to dobrý trénink na případnou dechovou zkoušku při silniční kontrole. Jsem rozhodnut, zachovat se při takové náhodné příležitosti jako správný poslanec, zkoušku odmítnout, avšak na rozdíl od reprezentanta požadovat důkladný rozbor krve. Tato tekutina, obohacená ropnými produkty, mohla by posloužit k vývoji výkonnějšího paliva raketových motorů i elektráren budoucnosti.
AŽ ZJISTÍTE, JAK JSEM NA TOM,
ZAHODÍTE STARÝ ATOM.
ROZBOŘÍTE DUKOVANY
I TEMELÍN OBÁVANÝ.
Pro své oponenty z řad takzvaných odborníků, dovolím si uvést několik pádných argumentů. Zatímco zdroje klasických energetických surovin rychle ubývají, lidí, coby potenciálních krevních konzerv, kvapem přibývá. Mnozí z nás se ani na nic jiného nehodí. Zdánlivě nadbytečné množství vody se na televizních obrazovkách objevuje pouze jednou za čas. Potoky krve na ulicích však můžeme vidět několikrát za den. Reportáže a filmová díla s krevní tématikou nám přináší oblíbená NOVA. Levného, syntetického lihu i topných olejů nezatížených clem, je v naší republice dostatek. Nějaký výzkumný ústav snad ještě máme. Bylo jich přece tolik. Na co tedy čekáme.
Kropení a mytí ulic, stalo se již pravidelnou součástí denního rytmu v Měchovicích. Silnice ani nestačí oschnout. Aktivita stříkajících vozů je dnes mimořádná. Už vím proč. Je očekávána návštěva pana prezidenta. Nebude to ani Zapletal, ani Bartoška, nýbrž sám Václav Havel s chotí a psy. Otvírám branku dokořán. Horečně přemýšlím, jaký nápis umístit na prkenná vrátka. Křídu rozpustila voda, mozek je neplodný. Jedinou informací, kterou vypustí, je: „Ty vole, tudy stejně nepůjdou, ani nepojedou. O to se Lišková postarala. Návštěva se odehraje u Dé-Pé-Esky a na slavnostně vyzdobeném obecním úřadě. Možná ještě nakouknou k Čistítkům, aby bylo vidět, jak všechno bezvadně funguje. Jako kdybys to neznal z televizních šotů či z týdeníků v pořadu Hledáme ztracené časy. Nesvéprávná figurka už ví, jak chutná moc i nemoc. Hlavně antibiotika.“
Informace z mozkového centra byla v podstatě pravdivá. Když v podvečer vycházím na ulici, potkávám svátečně oblečené spoluobčany, vracející se z vítání hlavy státu, první dámy a prvních dvou čoklů.
„Vy jste se ani nebyl podívat na pana prezidenta?“ ptá se s údivem v hlase paní Mandová.
„Vy už jste se s ním určitě několikrát setkal u vás v divadle, že?“
„Máte pravdu. Viděl jsem ho ve skutečnosti již vícekrát. Čekal jsem ale, že dnes přijde navštívit on mne.“
V mém hlase bylo kromě vína s naftou cítit zřejmě i jakési zklamání.
„Nesmíte se tvářit tak ukřivděně.“ Pokárala mě slavnostně naladěná paní Mandová.
Nedokázal jsem přeladit na její nadšení. Místo toho jsem si vzpomněl, jak mi předevčírem rozhořčeně svěřovala, že musela na Hradišti odstavit auto a spolu se snachou v osmém měsíci těhotenství, čapnout těžké nákupy a hezky po svých ťapkat k domovu. V zápětí kolem nich, ve svém voze, profrčel známý fotbalista, jemuž jako propustka kamkoliv slouží profláknutý obličej. A policajt jen salutuje.
V noci se mi špatně spalo. Budila mne obava, aby pan prezident a Dáša s havětí neutrpěli psychickou újmu z mé absence na uvítacím ceremoniálu. Během dopoledne jsem se rozhodl, zachránit situaci a napsat hlavě státu dopis.

Vážený pane prezidente,
Vybavuje se mi jedna epizoda. Stojím nad schodištěm při vstupu do kina Alfa. Je před slavnostním uvedením filmu „Doznání“. Yves Montand před chvílí prošel pasáží. Televizní štáby jsou v pohotovosti. Vcházíte VY. Na zlomek okamžiku se naše oči setkají. Stranou vedle schodiště sedí na osamocené židli sama (Samotná) paní Magda Vašáryová. Sedí tam skromná, krásná. Vy ji však nepřehlédnete a jdete ji pozdravit. Po tomto setkání scházíte ze schodů do předsálí kina. Reflektory se rozzářily, kamery běží. Zamířil jste na toaletu. Snaživý ředitel filmového podniku, soudruh TenaTen pohotově přiskakuje a deskami s připraveným projevem zakrývá nápis WC. Světélka kamer a reflektory rozpačitě zhasínají.
Od té chvíle uplynulo hodně vody. Dá se říct, že AŽ PŘÍLIŠ HODNĚ VODY. Dosti této jinak blahodárné tekutiny prošlo před několika málo dny i mým domkem ve Štěchovicích. Spolu se sousedovic topným olejem se dočasně usadila ve stěnách, hlíně, betonu, zařízení, knihách i v nás samotných.
Je 2.září, listuji novinami a objevuji informaci, že zhruba za půl hodiny navštívíte Štěchovice. Nejsem hazardní hráč, ani impulsivní riskér. Bez váhání však sázím zbývající majetek, státní příspěvek pro vyplavené a svou milovanou manželku na to, že nenavštívíte mne. Vsadil bych dokonce zbytek svého zdraví a života na to, že scénář a režie vašeho výjezdu do Štěchovic podobnou událost předem vylučuje jako velmi nežádoucí. Už je po všem, výsledek sázky je znám. Vyhrál jsem. A tak celou tu výhru plus zbývající majetek, státní příspěvek pro vyplavené a svou milovanou manželku vsadím na to, že Vám paní starostka Lišková, při své skromnosti, neukázala nový byt, ke kterému nechala (aby se neřeklo) přistavět několik pokojíků pro důchodce i lékařskou ordinaci a nazvala jej „Dům s pečovatelskou službou“. Jako takový jej pyšně prezentovala zvenčí. Že Vás, s ohledem na Vaše zdraví, nevzala na exkurzi do samotného centra štěchovického údolí, kde nechala pálit veškerý odpad a svinstvo jaké si lze jen představit, čímž pod záminkou zamezení infekcím, ukojila svou nenaplněnou touhu po mohutné spalovně odpadu z celé EU, která zde měla být před lety postavena, ale díky těm, jež není radno navštěvovat, nestojí. Ani nevím (skutečně?), proč zrovna teď vzpomínám na Černobyl a informace, kterých se nám tehdy dostalo. Vše co mám sázím i na to, že tématem Vašeho rozhovoru s oficielními zástupci obce (nemůže za vše jen paní starostka, tak schopná zas není), rozhodně nebyly podivné způsoby při sestavování pořadníků na vysoušeč, praktická (tedy skutečná pomoc) a reakce na požadavky občanů, či různá svérázná opatření, komplikující a znepříjemňující naši, již tak dost komplikovanou a nepříjemnou situaci. Rád uvěřím, že vám paní starostka, nebo někdo jiný šeptl do ucha cosi o vyšších politických ambicích, zaslouženém ocenění zásluh (za statečnost, obětavost, mimořádný přínos…).
Dalo by se pokračovat. Je o čem psát. Je to na knihu, nejen na dopis. Chci tu knihu napsat. Když Bůh dá (často mne navštěvuje – má to zmáknutý), kniha vyjde. Budete-li chtít, můžete si počíst.
S úctou…
Zajímalo by mne, jak takový dopis adresovaný prezidentovi na Hrad, skončí. Také jsem zvědavý, co mi Václav H. odepíše. Abych se neužíral v napětí, raději si hned odpovím. NIC. Klidně bych na to vsadil i korunovační klenoty.
Z rozjímání mne vytrhla Mája.

- pokračování -