Můj životní sen

Můj životní nesplnitelný sen

Můj životní sen je zatím nesplnitelný, pokud někdo nevymyslí stroj času. Tím snem je procestovat historii od dob dávných starověkých přes doby středověké až po novodobou historii. Jsem náročná, protože už mi nestačí jen encyklopedie a naučné dokumenty, životopisy. Kdybych mohla vrátit čas, tak bych se ráda podívala do Egypta, Starověkého Řecka a Říma, do bájné Atlantidy, na dvůr japonských a čínských císařů, dobu za vlády Ludvíka XIV., samozřejmě nesmím zapomenout na Rusko a vládu Petra Velikého a Kateřiny Veliké. Historických okamžiků, kterých bych se chtěla zúčastnit, je velice mnoho a proto jsem si vybrala pro mě nejdůležitější a nejlepší období v dějinách historie.

A tím je doba hippies. Tedy období šedesátých let dvacátého století. Podle mě to bylo to nejlepší v novodobých dějinách. Musím ovšem napsat, že bych chtěla žít v této době ve Velké Británii nebo USA. Velice dobře si uvědomuji, že v této době probíhala válka ve Vietnamu a SSSR vedlo studenou válku se Spojenými státy americkými, ale v oblasti hudby to bylo období, které se už nebude nikdy opakovat.
Byla to doba, kdy The Beatles začali vydávat svoje desky, Jimi Hendrix se začínal stávat slavným, jeho kytarové riffy snad každého dostávaly do tranzu a všude okolo vás byli květinové děti. Období hippies mělo jako každé období své světlé i tmavé stránky.
Světlou stránkou je to, že hippie lidé pochopili, že na světě jsme z jaksi jiného důvodu, než nevinně zemřít ve válce anebo se jen hnát za penězi a kariérou. Hippies zakládali komunity, kde se scházeli, poslouchali jeden druhého, pomáhali si, chodili hrát na kytaru do parku, brázdili ulice měst svými barevně pomalovanými minibusy, auty nebo autobusy a užívali si svobody... Radovali se z každého dne, i když pršelo, řekli si, že zase bude svítit sluníčko, když se něco stalo, věděli že zase bude lépe. Když se radoval z čehokoliv kamarád, radovali se i oni. Oni chtěli svobodu, mír, lásku a porozumění. Uvědomovali si, jak moc je život krátký, a proto se musí prožít až do posledního momentu. A přesně potom toužím a závidím jim to. Závidím jim, že si uměli toho života užít. Tou tmavou stránkou byly samozřejmě drogy.
Na období hippies pak navazuje vznik hard rocku a heavy metalu a tím se na scéně objevily kapely jako Queen, Iron Maiden, Led Zeppelin, AC/DC a další.
Já osobně bych se chtěla setkat se dvěmi lidmi, kteří, bohužel pro mě, už jsou mrtví, buď byli zavražděni nebo zemřeli na AIDS. A těmi jsou Freddie Mercury a John Lennon. Byli stejní a přitom tak jiní. Freddie žil nespoutaným promiskuitním životem, John naopak věnoval veškerou lásku Yoko a potom svému synovi Jamesovi a také otevřeně bojoval proti válkám. Oba ale měli jedno velké nadání pro hudbu a navíc zvládali hrát na víc hudebních nástrojů, zatímco mně se nepodařilo naučit se hrát ani na akustickou kytaru.
Nejvíce mě upoutaly jejich myšlenky a slova, které dali najevo v textech písní a tím pro mě nemůžou nikdy zemřít, protože když si je pustím, cítím, že jsou se mnou, že mi rozumí, mluví z duše těmi slovy, které říkají a pomáhají ten život žít s úsměvem, jelikož v dnešní době je každý jiný, každý poslouchá jinou hudbu, žánr a je těžké najít někoho, kdo mi rozumí, například výběrem hudby.

V mých očí to jsou a budou lidé, kteří nejenom uměli skládat skvělé nadčasové skladby, ale také měli svůj charakter a uměli žít. Někdy jejich životy nebyli jednoduché, zvláště pod vlivem drog a alkoholu. Kdybych si měla vybrat dobu, ve které bych chtěla žít, tak to bude období od šedesátých let a let následujících.
Nakonec bych ještě dodala, že jediné co se mi splní je to, že na mém pohřbu, který, jak doufám, bude za dlouho, zazní skladby Imagine a Earth.