Sen úlevy …

V tom snu jsem se chtěla potkat s jedním kamarádem – resp.– spíš s jednou mou starou projekcí o něm. Nepamatuji si přesně slova posledních důvodů pro odmítnutí se setkat – bylo to dávno – spíš jen pocit, že se vlastně bojí se mnou setkat, že jsem prý pro něj nebezpečná.
Tak jsem mu navrhla, že mi může spoutat ruce. Pak souhlasil.

Takže jsme se potkali a já měla ruce připoutané ke zdi a od sebe … když jsem si uvědomila, že mu to nestačí a chce mi zalepit i ústa – prošla mnou vlna strachu a vyhrkli mi slzy – jenomže strach je jenom jiná forma vzrušení – a já tohle nechtěla … navenek jsem ani necekla, jen mi po líci teklo těch pár slz a čekala odevzdaně, co se bude dít dál …

Avšak vnitřně jsem praktikovala vizualizaci světla na srdci a začala bubnovat na svůj kruh šesti bubínku – šesti ctností srdce – vděčnost, soucit, odpuštění, pokoru, pochopení a srdnatost. Taky jsem nádechem čerpala lásku z Prvotního zdroje a výdechem přes srdce posílala do svého okolí lásku a harmonii. Byla to některá z těch cvičení, co jsem si trénovala při pobytu ve tmě …

Poté, co mi zalepil i ústa – zdálo se, že mu to nestačí – že mi snad zalepí lepící páskou ještě i oči.
Naštěstí pak vzal do ruky šátek … blížil se s ním k mé hlavě … když mu to najednou došlo, kdo ho vlastně ohrožuje … tvář se mu zkřivila bolestí … pak se strašně rozplakal a změnil se v tak pětiletého zraněného hocha … bylo to tak srdcervoucí … já jsem se najednou změnila v matku všech matek, dřepla k němu s otevřenou náručí a řekla: „Trubko, vždyť já Ti již dávno odpustila, jen jsem to nějak stále nemohla pochopit 'proč?', jestli chceš, můžu Tě vzít do náruče ...“

A nevím jestli v mém náručí nebo ne (na tom nezáleží), pak už byla i ve snu něco, jako filmová zkratka až do místa, kdy už byla staré zranění vyplakána, pochopena a zhojena.

Byli jsme oba již v pohodě - a zase každý s aktuálním vzhledem a věkem – a vedle nás po mé levici, po jeho pravici se objevila skleněná koule – cosi jako projektor, na povrchu se objevovali obrázky společných vzpomínek – a on se rozesmál a ukázal prstem na jeden obrázek „Pamatuješ, jak jsem Tě tady zlobil?“„Jo, pamatuji.“ a pak jsem ukázala prstem na jiný obrázek a řekla se smíchem v hlase „A pamatuješ jak jsem tady zase horkokrevně vylítla?“
Pak jsme se na sebe podívali – na tvářích smích a v očích slzy – spontánně se objali jako staří dobří kamarádi a rozešli se každý k svému partnerovi …

Měla jsem úžasný pocit úlevy, ještě jsem si říkala, že škoda, že je to jenom sen …

Ale pak jsem se vzbudila a ten pocit úlevy trval dál.
Bylo třináctého – můj jedenáctý den pobytu ve tmě.