První krůčky?

Mohla jsem být tak v pátý – šestý třídě na základce. Jela jsem tramvají do školy. Již od třetí třídy jsem dojížděla na druhý konec města. Bylo to mezi zástavkami Pavilon VSŽ a Terasa, nejspíš tramvaj číslo šest, když mě napadlo, proč se vlastně neusmívám – na což mi druhý hlas kontroval „Jen blázen se usmívá bez příčiny.“ Hm, jenže já příčinu usmívat se mám – vždyť mám, co jíst, mám rodiče a brášku, mám v čem chodit do školy a můžu se učit a venku je hezký den a hele tam je hezký strom … Nejsem blázen, tedy pokud je bláznem opravdu ten, co se usmívá bez příčiny. Příčinu pro úsměv lze vždy najít … (i když se někdy zdá, že ne)

Bylo to v pološeru, vracely jsme se s mámou z hrobů – z Dušiček – byly jsme v Prešově a máma vybrala autobus, který dělal okružní jízdu po okolních dědinách a nejel po dálnici. V tom čase jsem měla půjčenou knížku (od někoho z Uměleckého mycalia – jenže jméno ani tvář si již nepamatuji) Sutru Srdce – snažila jsem se ji v pološeru číst – pak jsem ji na chvíli zavřela a … pak to bylo jako krátký zážeh Slunce – a naskočilo mi, že hlavní obsah resp. myšlenka této útle knížky je „Konat dobro.“ Tu knížku jsem pak již nikdy nedočetla, i když jsem si časem pořídila vlastní exemplář.

Pak jsem s vervou sobě vlastní začala, kde se dalo „dělat dobro“, ale něco nebylo v pořádku. Někde to skřípalo. Učinila jsem svůj další soukromý objev – dělat dobro je fajn, ale když přijde pokyn udělat něco tak nějak jinak, ne vědomě … Ba že někdy, když to bylo v hlavě - udělej to nebo tamto, něco mě zastavilo – a pak po chvíli řeklo, tak a teď můžeš … Na trénování bylo ideální MHD nebo brány do baráků – kde právě stála nějaká stařenka nebo stařík … apod.