vyváznu z toho?

Je to asi týden zpátky. Šel jsem jako každý den do školy a kámoš mi povídá: „Sandra je nemocná.“ „Co je mi do toho,“ odpověděl sem a dál se o to nezajímal. Jenže……..
Pár dnů na to nás ve třídě začalo nějak ubejvat, myslel sem si že se jen kluci vyflákli na školu a dělal jakoby nic. Ale pořád nás tam bylo míň a míň…Nikdy sem nebyl takovej ten od přírody zvědavej typ,tak sem nevěděl co se děje. Až jednou…….
Už pár dní mi nebylo dobře, myslel sem si že je to nějakej bacil a pár dní s tím ležel. Nebylo mi do smíchu, příznaky byly různý,ale já doktory nemusím,tak sem naivně věřil Paralenu. Asi po pár týdnech sem si všiml, že mi nepatrně žloutne oční bělmo. Tak sem teda sebral všechnu odvahu a šel k doktorovi. Jenom mě uviděl, věděl o co jde. Vzal mi krev a ani nevím jak,ale do hodiny jsem byl za sklem. V místnosti 3 krát 3 metry. Jedna postel,jeden stůl, jedna židle a skříň a ještě samozřejmě já a žloutenka typu A. na původ nemoci přišli snadno, vždyť většina mých spolužáků leželo několik metrů ode mě a já se s nima dělil o svačinu, blbec. Nedávám jim to za vinu,dávám to za vinu sobě a nikomu jinýmu.
Máma za mnou jezdí třikrát týdně a jenom si slzí na její část skla, na tu část skla na které se člověk může sbalit a jít kam chce, ne jako já. Trčím tu jako kůl v plotě a sem podělaném strachy koho všeho sem mohl nakazit……..
Kdybych to byl věděl nestalo by se to,určitě. Ale nevěděl sem zhola nic. Ale věřím tomu,že je dost možný, že někdo z vás bude mít pokoj naproti mně. A to třeba jen proto, že s někým kouřil napůl cigaretu nebo dal kamarádovi napít,stojí ti to za to?