Den pastýřkou ovcí

V srpnu jsem se rozhodla to zkusit. Ptáte se co? No přece jeden ze zážitků nabízených nejrůznějšími agenturami. Dostala jsem ho z legrace od přátel, bohužel nebyl možný doprovod, takže jsem si to pořádně užila sama a přátelům mohla vyprávět jak to bylo úžasné. Myslíte si, že jsem se zbláznila? Ale kdeže, jen jsem jim to dala sežrat. Úžasné to rozhodně nebylo, ale ani špatné, prostě neutral.

Brzy ráno přesně podle domluvy dorazím na místo. Klidné prostředí mě naprosto uchvátilo. Ihned se mě ujímá "profesionální" pastýř, mile mě přivítá, představí se a hned mě vede ke skupince další. Všichni jsou milí, ale přijde mi, že se potutelně usmívají, no není divu. Vždyť celé je to na hlavu postavené.
Pastýř mě seznámí s mou činností. Lidi, dostala jsem na starosti pět ovcí, v ten moment mě bleskově napadlo jak je asi budu chytat, když mi budou utíkat. Představte si byla to zbytečná obava jak jsem později zjistila. Pastýř mě seznámil s terénem (pokud jste si mysleli, že lze pást kdekoli, jste na omylu). I taková banální činnost jak si většina lidí myslí má svá pravidla.
Čas utíká je tedy nejvyšší čas vyrazit. Dostanu klobúk, ve kterém si připadám směšněji, než na karnevalu, ale říkám si, když zážitek tak pořádný:-)

Pastýřkou hůl uchopím do pravé ruky a neopomenu se zeptat, coby milovnice psů, jestli mi při mé náročné práci bude pomáhat border kolie. Nebude! Důvod? MĚLA BYCH TO PŘÍLIŠ JEDNODUCHÉ.
Ještě rychle navléct pasteveckou košili, seznámit se s mými dnešními kamarádi a hurá jde se pást. Všichni mi vesele mávají a já si připadám trošku jako magor. Ještě, že mě v tom kostýmu nikdo nevídí. Rozhlédnu se kolem, tady je anonymita rozhodně zaručena. Po chvíli mi bečení mých nových kámošů leze na nervy. Naivně se snažím jim dát nějaký povel, ať přestanou, což velice rychle vzdám po pohledu jedné ovce na mou maličkost. Přijde mi jako by říkala: "jestli ti to neřekli nejsem pes". Vzpoměla jsem si na animáky a snažila se najít kompromis vhodný pro obě strany. Taky blbost, teď mě i ty ovce nejspíš považují za cvoka!
S pasteveckou holí se moc vesele nechodí, vyhlásila jsem pauzu a ovce ochotně přijaly, aspoň něco. Lehnu si do trávy, koukám na blankytně modrou oblohu a pomalu si zvykám na to neustávající bečení.

Dvě hodiny pasení a jsem zralá na prášky. To je takový relax, že by se z toho člověk mohl zbláznit. Nevím co dělat, jen sedím, pozoruju kámoše a PASU.
V poledne mi z pasení vyhládlo, je čas na pasteveckou svačinu. Přichází mě zkontrolovat pastýř (nejspíš jde spočítat své milé ovečky jestli se žádná neztratila) a já šťastně hodím řeč. Pastýř si chvíli povídá, musím mluvit potichu, ale i přesto, že téměř šeptám rozhovor utne slovy: "ovečky potřebují klid" Paráda! Já potřebuju svůj počítač:-) Kouknu na hodinky a chce se mi smát.
K večeru mě přepadá nostalgie a při pohledu na romantický západ slunce bych si to pasení i zopakovala.

Den končí, vracím ovečky, až je mi náhle teskno a s každou se osobně rozloučím, pastýři mě mají nejspíš za cvoka a co si myslí ovce ani nechci vědět. Nedokážu odjet dokud jim neslíbím brzkou návštěvu a se zamáváním následované hromadným béééé (které mě zahřeje u srdce :-)) odjíždím.

Tak zas příště:-)