Ztracená

Jdu od jednoho praporku k druhému. Najednou se ocitám sama. Sama ve spletených větvích stromů. Větve se přibližují. Blíž a blíž. Jsem v pasti, není úniku. Hledám ten cár krepového papíru, který jediný je má naděje. Kde je ten zatracenej praporek? Nemůžu ho najít. Točím se kolem vlastní osy, nic nevidím. Jen spleť větví. Zoufale volám o pomoc. Ale jakoby mi vzduch vzal plíce. Z mých úst se linou jen podivné skřeky, které si bere vítr. Nevím, jak jsem se vymanila z toho obklíčení stromů. Pamatuji si snad jen to, že jsem se vrátila tou cestou, kterou jsem do té hrůzy přišla. Objevila jsem se zase na startu. Ale nikdo si toho nevšiml. Právě se rozdávala svačina. Šátečky plněné ořechy…