Happy day (6 nebo 7)

Happy day (asi 6 nebo 7)

Kapitola první:
Zátiší



Čekal jsem na rychlík do Ostravy, moje první návštěva této severomoravské slezské metropole. Poprchávalo. Cítil jsem se uvolněný. Moje sebejistota mne nechávala chladným, jako by moje cesta byla každodenní rutinou. Cizinec v cizím městě (1), jen si to většinou
nechcete přiznat, protože všechna města jsou si svým způsobem podobná. Vlak se už blížil. Uvelebil jsem se do jednoho z kupé a usnul… Co vás může nejvíc naštvat než probudivší průvodčí. Ukázal jsem jí lístek. „Tyhle vagóny končí ve Zvolenu,“ řekla“ do Ostravy musíte do přední části vlaku“ a věnovala se dál své práci. V Hranicích na Moravě jsem přesídlil do druhého vagónu za lokomotivou a na Hlavním nádraží vystoupil. Prošel jsem halou a vydal se ven do ulic.
Cikánské město. Procházel jsem opuštěnými dlážděnými ulicemi. Obzvláště sami v noci zde můžete narazit na různé pochybné existence, až z toho jde strach kolem. S hlavou plnou obav jsem dorazil na ubytovnu. Oprýskaná stará dvoupatrová budova. Výhodný azyl pro bezdomovce. Barák zel prázdnotou jako opuštěný vagón na vedlejší koleji. Zaplatil jsem a nechal jsem si ukázat pokoj, ve kterém budu přenocovat. Aspoň něco optimističtějšího, než okolí, ve kterém jsem se nalézal. Odpovídající místnůstka na přespání. Za rohem jsem nastoupil do první tramvaje a jel.
Jakmile elektrika zastavila, ušel jsem pár desítek metrů, kde se měla restaurace nalézat. Porozhlédl jsem se kolem sebe. Nic nenasvědčovalo nápisu, který jsem hledal. A když si nejste jisti, zkuste přítele na telefonu. Aspoň se to tak říká. Zastavil jsem prvního kolemjdoucího (protože se v okolí nikdo jiný nenalézal). Brňák to tu ovšem neznal. Zákon schválnosti. Nechal jsem ho na pokoji a otočil se na druhou stranu přes silnici a výsledek byl na světě. Do očí mi bil obrovský nápis hledané restaurace. Zátiší. Asi bych si měl pro příště pořídit silnější dioptrie.
Vešel jsem dovnitř. V nejbližší místnosti jsem nespatřil žádnou známou tvář. Jakmile jsem se objevil ve dveřích odnaproti, ozvalo se radostné zvolání: „Á Lister, kde jsi byl?“ ozval se kdosi. „Měl jsem špatnej signál,“ zasmečoval jsem na dotaz. Prošel jsem kolem podlouhlého stolu a usadil se do jeho čela. Na jedné strany směrem k uličce seděli: Veselý cyklista, svým
ohonem připomínal oholeného Sandokana, za ním se skrývala Kikina, půvabná holčina menšího vzrůstu, okatá brunetka v růžových šatečkách. Při její levé ruce jí dělal druhé garde Krátkosrsťák, málomluvný, intelektuálně založený kluk se staženými vlasy do culíku Nicka Slaughtera. Naproti se nacházela známá dvojka. Ornitolog olysalý asi čtyřicetiletý blonďák s lehkou nadváhou a jako přísedící Lady Renata, korpulentnější Slovena, dvě veselé kopy, které nic nedokázalo rozházet. V zadním traktu pár metrů od lítaček nacházela omladina. Tři sestry, sudičky; které tě obdařily nezbytnostmi na pouť životem. Karmila, dívka v černém, čarodějka s dlouhými havraními vlasy, které se splnil sen mne prvně vidět. Vlevo od ní se nacházela Ev, hnědovláska, o které jsem nic nevěděl, Strašidýlko, šestnáctiletá blondýnka, která s ní vedla dlouhý, velmi dlouhý intimní rozhovor a vedle mne se
nacházel další neznámí. Mistr Šírák, se kterým jsem měl tu čest se s ním prvně vidět, muž abrahámova věku s lehce prořídlými vlasy a s hustým strništěm na bradě. Divadelní analytik se smyslem pro humor. Jeho satirická poezie se kloubila s bohatou životní filozofií jejíž verše jste museli číst mezi řádky.
„Jsem Mistr Šírák,“
„Lister,“ a podali jsme si ruce.
„Představoval jsem si tě jinak. Staršího.“
Posílali jsme si vzájemné komentáře. Já ho popichoval a všechno záměrně překrucoval vzhůru nohama. Rád cestoval po krajích českých. Jedna jeho vzpomínka byla na hrad Lednice, kterou byl uchvácen.
„Znám jednoho kamaráda, který pracuje v elektru. A prodává i lednice.“
„Tady je prosím příklad, jak dovede všechno překroutit.“
„Některá slova mají mnoho významů a toho většinou rád využívám, člověk se aspoň přesune na jinou kolej.“
Za chvíli mne opustil a přesídlil k omladině odnaproti.


Sotva jsem se vzpamatoval, dali se Lady Renáta, Ornitolog a Veselý cyklista, do debaty o čínských horoskopech. Před jeho zraky se na stole povaloval klobouk, kouzelníka Pokustóna a v něm dva králíci… „Vemte si,“ nabídl nám Veselý cyklista, „koupil jsem je v Pardubicích.“ Obrátil ho vzhůru nohama a na stole se objevila hromádka pardubických perníčků mnoha tvarů, podkov, hvězdic, vlasatic, zvonečků, sladké suvenýry z mého rodiště.
A já myslel, že se s ním chystá na rodeo. Vytáhl jsem si podkovu jako většina. Magická znamení, která prý přináší štěstí.
Za chvíli se však karta obrátila zpět na čínská znamení.

Kapitola druhá:
Jak ti dupou králíci?

Slyšet podivný dialog mezi třemi účastníky byla úžasná věc. Renáta si cosi zapisovala do notesu a já byl mimo mísu.
„Neprošvih jsem něco?“ Obrátil jsem se na ni.
„Ne.“
„Mohu se přidat? O co jde?“
„Bavíme se o čínských horoskopech. Já jsem podle něho tygr, Cyklista zajíc, někdo je tu koza….“
„Před sebou vidím dvě.“
„Že sa ti páči?“ usmála se. „Můžeš si je Lister potěžkat.“ Nadržená ženská.
„Lister,“ pohlédla náhle do svého ůvěrníčku, „mohl bys mi prosím říct, kdy jsi se narodil?“
„To budu dalším zvířetem na řadě?“ Řekl jsem jí své rodné datum a vyšlo mi, že jsem podle něho hadem. „Podle našeho horoskopu jsem štír, a hadi jako zmije používají na usmrcení, zastrašení taky jedu. V jednom pořadu jsem slyšel o nejjedovatějším hadovi
na světě, který se vyskytuje v odlehlých pouštních oblastech a setkání člověka s ním je ojedinělé, přestože jeho zuby obsahují tak silný toxin, že člověk má mizivou naději na přežití. Jenom si nevzpomenu, jak se jmenuje.“
„Jmenuje se parademansia microlepidota a žije v pouštních pustinách Austrálie,“ doplnil s nadšením Ornitolog. Tohle už mi přes jazyk nešlo.
„Já jsem králík,“ zašklebil se cyklista.
„Krajty milujou antilopy, králíky a menší hlodavce,“ obrátil jsem se na Veselého cyklistu,
„jedno velké zvíře jim vystačí na několik měsíců nežrat, protože energii čerpají ze slunce, protože kůži používají jako krokodýly, želvy a jiní plazi a obojživelníci jako solárko.
A mimochodem nedávno jsi se zmínil, že chováš králiky.“
„Jo, je to tak.“
„Tak, jak ti dupou králící, když ne zajíci?“
„Právě zdrhají před tygrem,“ zasmál se Cyklista a očkem zabrousil na Renátu.
„Co?“ Přidala se Kikina. Pokaždé, kdy vyslovila částici Co, pomáhala si při její výslovnosti zvedáním úzkého obočí, které z ní na moment dělalo roztomilou komickou fogirku, děvčátko, které si s námi chtělo také hrát.
„Veselý cyklista je zajíc,“ Kikina nechápala a otočila se k omladině odnaproti. „Najdeš tu lva, tygra, hada a jiná zvířata, avšak chybí nám tu jedno roztomilé zvířátko. Vetřelec,“ nadhodil jsem.
„Čože?“ nechtěla chápat Lady L, „vetřelec?“
Oni řekli vetřelec, a mysleli tím, že sem přišli cizinci (2). Rukou jsem napodobil jeho druhou vražednou vnitřní držku, aby korpulentní kolegyni došlo, o čem je řeč. „Br. Myslíš to slizké, co vyleze lidským košem ven?“
„Jo.“
„Já nejsem na horory, vždycky se po nich v noci bojím,“ přiznala se Kikina.
„Já jsem se v noci bála pootevřených dvířek od skříně. Nikdy jsem nevěděla, jaká potvora se tam skrývá,“ vzpomněla si Ev, „musela jsem mít až do rána rozsvícenou lampičku, jinak bych neusnula.“
Každý má doma nějakého kostlivce ve skříni (3) a Ev nepatřila mezi příznivce Stephena Kinga.
Zakrátko nás Karmila s Krátkosrsťákem opustili. Možná jsem konzervativní. Nejprve vykonej to důležité, potom se věnuj zábavě. A náš Nick Slaughter učinil opak. Odběhl si s doprovodem Karmily zajistit bydlení na noc.Lady Renata se také vypařila jak pára nad hrncem, prozradilo ji divné neartikulované řinčení, jako by někdo prožil ostrý střet se starým
sekretářem.
„Cos to dělala?“ zeptal se jí Ornitolog, jakmile se vrátila. Lady Renáta se dala do nepopsatelného smíchu. Co dokáže člověka tak rozchechtat? Prvotřídní tráva, anebo její geny A po pravdě, lidé s nadváhou hýří bezradnou veselostí a vitalitou. Je to vědecky dokázané.


Chtě nechtě, přišlo střídání stráží. Ev políbila Strašidýlko a obě nás opustili, stejně i Mistr Šírák, který měl ještě tuto noc něco v plánu a zanedlouho nám dala i své poslední sbohem Kikina.
„Řekni aspoň naposledy CO?“ požádal jsem ji.
„Co na tom pořád máte?“
„Víš, jak kouzelně vypadáš?“
Aby nám udělala radost, řekla se zvednutým obočím „CO?“
Nenechala se dál zdržovat a s úsměvem na tváři zmizela za lítačkami.
Veselý cyklista cosi hledal v tašce a vydoloval pár upomínkových předmětů.
„To si ještě schováváš?“
Jmenovky z různých akcí Amatérského literárního revue.
„Tahle je z Brna, tahle z Prahy, a, a tahle taky z Brna,“ snažil se upamatovat.
„Ta růžová je z mého prvního srazu v Brně.“
„Ten organizovala Gab, ne?“
„Ano. Gab. Pamatuješ se, jak jsme přespávali u Stína? Nemohl jsem usnout, protože jsi chrápal jak dřevorubec. Nechtěl jsem tě budit.“
„To bylo od tebe šlechetné. Jakmile se probudím a mám sucho v puse, vím, že jsem chrápal. Dovedu chrápat v jakékoliv pozici. Příště nechám hubu zavřenou, třeba budem spát klidněji.“


Co vám neudělá lepší radost než další noví příchozí. Cover, železničář místní trolejbusové a tramvajové dopravy, noční ptáče krátce před důchodem, asi jediný Ostravák na dnešním srazu. Čuník, pohoda sama o sobě, vysoký, štíhlý, kníratý padesátník, s minimem vlasů na hlavě, zkušený tramp, který se ve světě neztratí. Zakrátko dorazila i Tuc, na krátko ostříhaná blondýnka kolem čtyřicítky a Ušmudlané dítě s mastnými vlasy. Nedávno se mu rozpadla hudební skupina. Docela ho to vzalo. Dnes je zpěvákem a kytarovým sólistou na volné noze.
Objednal jsem si další pivo.
Čuník se bavil s Coverem, dokud se na mne neobrátil. „Listere, známe se sice z řady literáckých akcí, ale o tobě skoro nic nevím.“
„Jsem od Kolína. (kdo by neznal kmochům Kolín), pracuju v TPCA v nedaleké automobilce.“
„Nevyráběj se tam takový maličký autíčka?“
„Jo. Toyota, peugeot a citroen. Nedávno fabrika nabrala několik set Vietnamců. Jakmile přijdeš na autobusovou zastávku, a projdeš kolem nich, připadá ti jako by ses ocitl v houfu kvákajících žab. Nesrozumitelná řeč jako čínština, thajština a jiné země z východu Asie.“
„Vietnamci se naučí pár frází a slovíček, které je jim dobré pro obchod. Ale co ti další?“ zeptal se Čuník.
„Ti na to kašlou.“
„A automobilku řídí Japonci?“
„Jo. Tihle sumo nepraktikují.“
„Renáta s Ornitologem mají taky nedostatky s nadváhou, ale kam se hrabou na několikametrákové kolosy,“ poznamenal Čuník.
„My máme jako sousedy Holanďany. Jsou jako uzavřená komunita,“ připojil se Veselý cyklista. „Jsou to rozdílné národy. Nevědí, co od nás můžou čekat, proto jsou vůči nám zdrženlivější.“
„Nizozemci mají chrochtavej jazyk. Chudáci Němci, je nemusím, ale je jim líp rozumět,“ řekl Ornitolog. „A můžeš se s nimi domluvit i anglicky. Co chceš, jsou to germánské národy. (Holandštinu jsem poprvé slyšel na ČT2, kdy vysílali nějaký nizozemský film s titulkami.) Dánština a norština jsou si také podobné jako čeština a slovenština.“
„ Potom je to chorvatština, slovinština, srbština.“
„Ruština,“ dodal jsem.
„To už tak ne,“ ohradil se Ornitolog, „najdeš tam spoustu slov, kterým nerozumíš. A Ruština byla před dvaceti lety povinná.“
„Polština.“
„Klasika. Ale i čeština má mnoho nářečí.“
„To je pravda. Čím jsi sem Tuc přijela?“
„Šalinou.“
„Víc než tramvají, jsem v jezdil v Praze do školy metrem nebo autobusem, elektrikou v případě, když jsem se chtěl kochat okolní krajinou anebo setrvat chvíli se svými spolužáky.“
Řeč na chvilku ustála. Několik blesků z fotoapárátů mne oslnilo.
„Já myslel, že fotíš jen zvířátka.“
„To víš, jsem amatér fotograf. Občas využiju nečekané příležitosti a v nejkrkolomnějších pozicích lidi nenápadně vyfotím.“
„Co nejraději fotíš?“
„Ptáky.“
„V práci máme mnoho ptačích jmen: straku, kavku, drozda, kosa.“
„Některý ptáci mají hezky zbarvené očí. Výr je má do červena.“
„A jaký máš ty oči,“ usmála se na Ornitologa Lady Renáta.
„Šedý.“ Lady měla hnědé. „A ty Lister?“ zeptala se. Sundal jsem si brýle. „Zelené, jako zeď v tomto lokálu.“
Vypil jsem si své pivo a přisedl ke Karmile. Tuc vytáhla z tašky slivovici, která kolovala kolem stolu. „Ta se musí ještě dnes vypít.“
Někdy však není na škodu přijít s novým nápadem. Ale nesmí se to s kreativitou až moc přehánět. To dnes nehrozilo, neboť jsme měli všichni vypito.
„No. Všichni si tu říkáme divnými jmény, co kdybychom si říkali pravými? Já jsem Honza a kdo jsi ty?“ zeptal jsem se Karmily.
„To je dobrej nápad. Známe se již pár let,“ souhlasila Tuc, „tak proč ne?“
„Karmila. Četl jsem kdysi jednu povídku Carmilla, napsal ji Sharidan le Fanu.“ Karmila milovala heavymetal, horory a trillery stejně jako já. Ve skutečnosti se jmenovala Karolína.
Opravdu ji četla.
Ostatní si mezitím objednali jídlo a sotva jídelní lístek zavítal ke mně, vehementní postarší číšnice mi ho vzala přímo před nosem.
Zanedlouho se řeč otočila na básníky Amatérského literárního revue, že je spousta autorů podceňuje apod.
„Můžeme se o něco pokusit, o jakýsi Almanach básníků, aby i jiní viděli, že nejsme nějací nezdárci,“ podotkl Čuník.
„Párkrát jsme se o to pokusili, ale nedokázali jsme se dohodnout,“ přidal se Cover, „proto z plánu sešlo.“
„Toť kámen úrazu.“
Veselý cyklista pracoval v tiskárně, tudíž pro něho nebylo problém knížku vytisknout, já jsem znal Fischleina, bývalého redaktora a korektora jednoho místního ústecko-orlického časopisu. Nakonec stáhl všechno Čuník na sebe a s pár lidmi Lady Renátou a jinými se dal do práce Almanachu.


Nastal čas odchodu. Další sraz bude v Počátkách. Všichni mě přemlouvali, abych přijel. Ještě si to rozmyslím.


Kapitola třetí:
Veselý cyklista


Znát Ostravu je do jisté míry dobrá věc. A Karmila ji znala jako své boty. Bydlí za rohem v Bohumíně. Má tu své známé, kamarády ze školy a spoustu lidí, na kterých jí záleží.
„Kam vyrazíme?“ Zeptala se bandy přiopilých lidí, zatímco jeden prohrabával svoji tašku, když hledal svůj mobilní telefon. Kdosi mne prozvánil. Z hlouby mého černého kufříku na notebook se ozvalo melodické vyzvánění. S úlevou jsem si oddychl.
Většina hospod měla o půlnoci zavřeno, nonstopy nikoho nelákaly, neboť nás dostávala tucina slivovice a všichni jsme potřebovali na čerstvý vzduch. Šalinou jsme zastavili na nejbližší zastávce a Karmila nás zavedla do parku. Z jedné strany dlážděné prostranství, na druhé fontánka čůrajícího chlapce do vody. Prošli jsme kolem cihlového stavení s nápisem Harley Davidson. Zdejší místo Tuc připomínalo rockerské zlaté časy, kdy měla svou motorku. Od té doby, co se jí před dvaceti lety narodily děti, změnila svůj styl života. Veselý cyklista si po pár krocích sedl na lavičku a držel se za břicho.
„Co ti je?“ zeptala se starostlivě Karmila.
„To je dobrý.“
„Kdes nechal kolo?“ popíchl jsem kamaráda.
„Doma, Listere,“ zašeptal. Byl v obličeji zelený jak mech na zemi.
Nedaleko zurčila Odra, lehký vánek si pohrával s korunami vysokých stromů, kolem nás voněla posečená tráva. Několikačlenná parta, která se nechala unášet nočním klidem ve volné přírodě velkoměsta. Prošli jsme se parkem a vrátili se zpět na tramvajovou zastávku. Lady Renáta s Ornitologem, Čuník a Tuc odjeli. Mlčenlivý Krátkosrsťák, Veselý cyklista, Karmila a Lister nastoupili na první elektriku, která nás odvezla na nádraží, konečná pro některé tramvajové a trolejbusové spoje. Vzduchem se nesl zápach nafty a fekálií. U jednoho birlboadu neudržel Cyklista rovnováhu a spadl na zem. Neutržil žádnou ránu a postavili ho zpět na nohy. Celý den nic nepil a nejedl. Vešli jsme do haly a sedli si na lavici.
„Za hodinu mi jede vlak,“ řekl Veselý cyklista. Cítil se líp.
„Měl by ses trochu napít,“ podotkla Karmila. Cyklista zaprotestoval, že ne.
„Spíš by to chtělo suchej rohlík, aby něco dostal do sebe,“ řekl jsem ze své zkušenosti.
„Vidíš, že nc nepozře.“
Najednou se do podvyživeného opřela zimnice. „Chce se mi spát,“ zasténal. Zavíraly se mu víčka jako kalich rozkvetlého poupěte, kterému se nedostává sluneční energie.
„Nesmí usnout!“ strachovala se Karmila.
Hlavou se mi honily roztodivné myšlenky. Karmila jím několikrát zatřásla, ale nic. zmocňovala se jí bezmoc. Nikdo ho nechtěl mít na svědomí smrt někoho jiného. Oba zeslabeného mladíka podpírali. Existuje však pravidlo krizové situace. Podíval jsem se na svou pravačku. Vteřina mi připadala jako minuta, minuta jako dlouhá věčnost. Ve zlomku vteřiny ode mne uštědřil klasickou českou facku. Cyklista se probudil, zatímco Karmila na mě zírala s vyvalenýma očima.
„Pomohlo to,“ řekl jsem s klidem, jako by se nechumelilo.Jirka si lokl Magnésie, kterou při cestě na toalety vyzvrátil. Zůstal jsem pár minut v jeho přítomnosti. Žádnou vodu už do sebe nedostal. „Tak kamaráde, vlakem domů nepojedeš,“ rozhodl jsem. Dovedl jsem ho s do pečovatelských rukou Karmily a Drsnostsťáka. „Zůstane u mne na ubytovně.“
„Co když vás oba uvidí domácí?“
„To neřeš. Zaplatím za něho, zdraví je přednější.“
Veselý cyklista byl v držení své stáže, já (leč rád, že nejdu sám) jsem je zavedl na ubytovnu. Snědl jsem bagetu, kterou jsem si na nádraží koupil, Veselý cyklista – Jirka padl jak podťatej na válendu a v mžiku usnul. S pocitem, že Karmila odešla, jsem se vrátil dolů. Seděla na obrubníku a požádala mě o retko. Nechal jsem jej nahoře. Rozloučil jsem se s ní i s Krátkosrsťákem a polonahý jsem se vznášel jako ve hvězdách.

Sedm hodin ráno. Zalomcovala mnou parádní zima. Celou noc jsme spali pod otevřeným oknem, aniž jsem si to uvědomoval. Zkontroloval jsem si všechny věci, Jirka nemohl najít telefon. „Prosím, prozvoň mě.“
„Máš ho nabitej?“
„Mám plnou baterku.“
„Fajn.“ Vytočil jsem několikrát jeho číslo, ale žádný zvuk nebo melodii jsme neslyšeli.
„Někde jsem ho musel ztratit.“
„Z devadesáti procent, jsi někoho učinil šťastnějším.
„Vrátíme se na místa, kde bych ho asi ztratil.“
„Myslím, že to nemá smysl. Sedm hodin je dlouhá doba. V hospodě jsi ho ještě měl.“
Prošli jsme všechna místa, která jsme v Ostravě navštívili. Prošli jsme snad celý park (jestli to byl pravý park, i když se mi všechna místa zdála stejná). Jirka se zakousl do hrušky a napil se coca coly. Usedli jsme na jednu z podlouhlých lavic a zrekapitulovali celý sraz. Na nádraží jsme se zeptali ve ztrátách a nálezech, zda se zde neobjevil telefon. Žádná zmínka
o něm.
„Sedm hodin je dlouhá doba. Je mizivá naděje, že bys ho našel,“ vmetl jsem mu holou pravdu do očí. V daném momentu bych jednal stejně.
Jirka svou sim kartu zablokoval. Ale dotyčný si může koupit jinou.
Počkali jsme na EC, které Jirku dovezlo do Pardubic a mě do Kolína.
Rozloučili jsme se.
„Takže,… možná se sejdeme v Počátkách,“ řekl jsem.
„Jo, já tam určitě budu.“
Podali jsme si ruce a v Pardubicích se vydal každý svou cestou.

V následujících dnech jsem byl na tom podobně jako Jirka. Jakmile přijedete domů, zjistíte, že maxkartu, kterou ste si uklidili, abyste ji potom nemuseli hledat, nemůžete najít. Měl jsem 3 denní. Jiný by ji hledal večer, já se nechal inspirovat větou: ráno moudřejší večera. Vytáhl jsem šuplík ze psacího stolu, což mě v podvečer nenapadlo, a nalezl ji spadlou za jeho hranou.

Jakmile přišlo volno, zavítal jsem na Amatérské literární revue. Na almanach svými dílky přispělo kolem sedmdesáti autorů.
Soubor básní je již na cestě.

Novou Maxkartu jsem si nemusel znovu kupovat.



Vysvětlivky:

(1) Cizinec v cizím městě je pozměněný název známého románu Roberta Anson Heinleina
Cizinec v cizí zemi.

(2)Oni řekli vetřelec, ale mysleli, že sem přišli cizinci. – hláška mariňáka Hudsona z filmu
Jamese Camerona – Vetřelci (1986)

(3)Kostlivec je povídka Stephena Kinga ze souboru povídek Noční směna (1979)

(4)“… neboť cesty Bóží jsou neprobádaný,“ řekl kazatel. Je to hláška z filmu Podivné dědictví, kde zazářil Terence Hill.