Matka vs. dcera

"A dost!!! S Tebou už nechci mít nic společnýho! Vypadni z mýho domu a už se nevracej!!!..."

"...Nemůžu uvěřit že jsi mě porodila! Kdybys šikanovala jenom mě, tak to ještě skousnu, ale proč to musí odnášet i Dorotka?! Jsi zrůda!!!" Zakřičela jsem, když jsem si na sebe natahovala kabát, a pak jsem za sebou vztekle zabouchla dveře. Moje malá dceruška už byla oblečená v kočárku a strašně plakala. Vyjely jsme do noční Prahy. V tu chvíli jsem neměla nejmenší ponětí, kam vlastně půjdu a co budu dělat. Vždyť mě vlastní máma vyhodila v jedenáct hodin večer i s ročním dítětem na ulici!Asi půl hodiny jsem se jen tak potulovala a brečela. Malá usnula, takže jsem měla prostor pro vlastní myšlenky. Možná až moc prostoru. Nakonec jsem se objevila před domem mojí nejlepší kamarádky.

Celé to začalo jen před pár měsíci, když si moje máma našla nového přítele. Do té doby bylo všechno super. Nikomu nevadilo, že jsem svobodná matka, studující na střední škole, bez přítele a bez příjmu. Máma mě ve všem podržela. Slíbila mi, že když nepůjdu na potrat, bude mi dětátko hlídat, po dobu co budu ve škole. A jelikož je v práci sama svým šéfem, nebyl to pro ní velký problém. Dorotky táta nás totiž opustil, sotva se dozvěděl, že jsem těhotná. Byl to neschopnej idiot, kterej po mě chtěl, abych šla na potrat. Ale naštěstí jsem měla rozum a nepřistoupila na to. Tak jsem zůstala sama. Po narození Dorotky jsem si ale uvědomila, že úplně sama už nebudu nikdy. Ona je teď můj celý svět.

Máma byla už taky docela dlouho sama, a tak když přišla se zprávou, že má nový objev, měla jsem obrovskou radost. Moc bych jí přála, aby byla šťastná. Zanedlouho potom jsem si i já našla přítele, který se zdál být opravdu fajn, choval se ke mě i k Dorotce nádherně. Zamilovala jsem se. Přesně jsem věděla, co máma prožívá, obě jsme byly čerstvě zamilované. Jenže jak se zdálo, mámin nový přítel chtěl jen jí, a nechtěl sdílet její minulost. A já jsem její zosobněná a hodně živá minulost, která zasahuje do současnosti. Začala jsem být tak trochu na obtíž, a on mi to dával najevo.

Nejdřív jsem se to snažila ingnorovat. Máma taky říkala, že to přejde, že jen žárlí, protože k sobě máme tak blízko... Proč je tak těžký, aby chlapi přijali děti jakou součást života ženy-matky?!?!?

Netrvalo dlouho a máma se svým novým přítelem trávila opravdu hodně času, skoro jsme se neviděly. Jen tehdy, když jsem jí předávala malou na dopoledne, aby mi jí pohlídala a pak po obědě, když jsem se vrátila ze školy a ona šla do práce. Vlastně se k němu nastěhovala, protože vždycky přišla domů jen aby mi pohlídala malou, a o víkendech přišla jen aby mi řeklai mezi dvěřmi, co je doma potřeba udělat a zase odešla.

I když jsem měla přítele, začala jsem se cítit strašně sama. Já vím, pořád jsem měla svojí nejlepší kamarádku, přítele, nádhernou úžasnou a zdravou holčičku, ale jak se zdálo, mámu mi prostě jen tak někdo nahradit nemohl.

Věci se začaly komplikovat. Pan Úžasný totiž řekl mámě, že mi dává až příliš mnoho prostoru, a že místo toho, aby se ona stahovala ze svého domova, tak by měla donutit mě, abych se konečně postavila na vlastní nohy.

A tak následovalo několik opravdu příšerných týdnů, kdy se nastěhoval mámin přítel k nám. Pár věcí se změnilo, některé k lepšímu a jiné k horšímu. V lednici bylo pořád co jíst, začalo se topit, viděla jsem se častěji s mámou, ale horší bylo to, že byla nepříjemná až jízlivá. Nepoznávala jsem jí. Ona i její milovaný si ze mě utahovali, jako bych byla nějaký podřadný tvor. Uráželi mě, vysmívali se mi a pořád opakovali, jak úžasné to bude, až konečně vypadnu. Měli spoustu prostředků, jak mě vystrnadit z bytu, ale tentokrát to vážně přehanli.

Byla jsem doma s malou a zrovna jsem jí dávala svačinu v jídelně. Snažila jsem se většinu času ignorovat jejich přítomnost, abych se vyhnula zbytečným sporům, ale tohle opravdu ignorovat nešlo. Najednou jsem zaslechla pravidelné vzdechy a občasné nemravné poznámky, po kterých následoval odporně dotěrný smích. Nemohla jsem uvěřit, že se tohle děje! Vždyť oni si to spolu rozdávali tři metry ode mě na gauči, a bez jakýchkoliv zábran!!!

"Mami!!! Jak Můžeš?!?!".Odpovědí na můj zoufalý výkřik mi byl pouze další výsměch. Sebrala jsem si svoje věci, nějaké jídlo pro malou, plíny, oblíkla jsem sebe a Dorotku, a co nejrychleji jsem vypadla z bytu. Do očí se mi draly další štiplavé slzy, a byla jsem zoufalá a strašně zklamaná. Ponížená. Kamarádka byla v práci, a přítel doma na Moravě. Nevěděla jsem, komu jinému bych se mohla ozvat, abych se necítila trapně. Tak jsem se zase jednou procházela s malou dlouho do noci Prahou. V tu chvíli mi běželo hlavou tolik věcí... Chtěla bych toho mámě tolik říct! Jen kdybych dostala příležitost. Kdyby mě chvíli bez osočování a osamotě vyslechla, jako ta máma, s kterou jsem si tolik rozuměla.

Nikdy jsem to nechtěla nechat zajít tak daleko. Tohle jsem si ale vážně nezasloužila! Chovala ses ke mě, jako bych nebyla ani tvoje dcera! Jako bys ani nikdy nebyla matkou.

V tuhle chvíli slyším ze všech stran, od babičky, dědy, profesorek a dalších lidí, že bych se s tebou měla usmířit. Ale na to já teď nemám nejmenší pomyšlení. Tolik jsi mi ublížila a nemáš ani tu odvahu, abys mi zavolala a řekla pár hloupých slov jako omluvu. Ne že by to k něčemu bylo. Teď ti ani odpustit nechci.

Vyhnala jsi mě, a já si musela sama poradit, najít byt, vyřešit školu i hlídání. Většina lidí se na mě vykašlala. I naši společní přátelé byli na tvojí straně, protože si ze mě udělala nevděčnou pijavici, která každého jen vysává. Slyšela jsem ty stejné nadávky, nadávky, které jsi první vyslvovila ty, zprostředkovaně od lidí, kteří jsou mi nejbližší.

A teď, když se o mě už nemusíš starat, tak mi zase všichni volají, ať se s tebou usmířím, že jsi smutná, že i přítel tě nechal, ale já se prostě usmiřovat nebudu. Rozhodně ne teď. A ne proto, že mě k tomu všichni přemlouvají. Zasloužíš si zažít aspoň částečně takové utrpení a odmítání, jako jsem zažila já. Vidět kolem sebe místo pomocných rukou jen záda a škodolibé obličeje.

Tohle není něco, co by se dalo zapomenout vyslovením pár slov omluvy, jako mávnutím kouzelného proutku. Na to abych ti odpustila potřebuju hodně času. Hodně času daleko od tebe. Chci abys pořádně litovala toho, cos mi udělala, abys škemrala o to, abys mohla vidět svojí vnučku. Chci tě nějak potrestat, a tohle by byl podle mě ten nejlepší způsob.

Ale nemysli si, nejsem z kamene. Ale tys mi opravdu hodně ublížila. Kolik nocí jsem probrečela, kolik dnů se protrápila. Cítila jsem se tak strašně sama, a tobě to bylo jedno. A co hůř, byla to tvoje vina. V tvých očích jsem viděla tolik hořkosti a nenávisti.

Mami, znamenám pro tebe ještě vůbec něco nebo mě vážně tak nenávidíš? Dřív jsem pro tebe taky byla celý svět, a najednou se objevil nějakej chlap, a vzal mi jedinou rodinu co mám. Tebe... Jak jsi to mohla dovolit?! Jsi moje máma a já chci, abys byla součástí mýho života i dál! I když mě často vytáčíš svým moralizováním a tím, že prostě nedokážeš přijmout fakt, že už nejsem dítě. Ale já tě stejně potřebuju a potřebovat budu.

Řekly jsme si hodně hnusných věcí, padlo hodně facek, ale já prostě jen chci, aby to mezi námi bylo zase jako dřív... Abych ti mohla vyprávět, jak Dorotka roste, abychom si zase vyprávěly a smály se vtipům o chlapech, chodily na nákupy a na procházky, na kterých se budeme zastavovat u každé výlohy zlatnictví... Chybíš mi.