Třikrát a dost aneb jak se to nepovedlo

Netroufám si o sobě tvrdit, že bych byla vyloženě smolař, ale po tomto týdnu bych tenhle fakt měla minimálně zvážit, ne-li si to rovnou přiznat úplně. Celé to moje neštěstí je spojeno bohužel právě s Mafií a navíc ještě umocněno mojí blbostí a krajní neschopností.
Tuhle hru letos hraju poprvé a na úvodní sraz jsem se dostavila hrozně natěšená – kamarádky mi o tom básnily už poměrně dlouho. Bohužel jsem v době, kdy jsem se přihlašovala, netušila, že den před úvodním srazem k nám od přijedou Francouzi na školní výměnu a že to bude jako starat se o malé děti. (I když pochybuju o tom, že bych se nepřihlásila, kdybych to tou dobou už věděla.) Ale stalo se, a tak jsem se rozhodla držet se dogmat „co tě nezabije, to tě posílí“ a „trocha stresu ještě nikdy nikoho nezabila“, a spolu s mou spolužačkou, která se výměny účastní taky a zároveň je orgomafiosem, jsme své svěřence ponechaly s ostatními v čajovně. Měla jsem sice takové neblahé tuchy, že se něco potentočkuje, ale rozhodla jsem se nechat to plavat a ten večer jsem si vážně užívala. Tedy jen do chvíle, než jsem si všimla Lucky, jak na mě odněkud z potemnělé strany sálu zběsile mává a tváří se strašně zoufale. Byla jsem ráda, že bylo zhasnuto, poněvadž jsem seděla přímo před pódiem a všichni na mě viděli, když jsem se uprostřed projevu Dona Andrease zvedla a jala se krosit přeplněný sál. Posléze mi bylo sděleno, že Francouzi jsou již unavení a že by chtěli spinkat (bylo 9!), a že spolužačka vzkazuje, že mám přijet a vyzvednout si toho svého. Tisíceré díky za léta strávená ve skautu, která se zasloužila o to, že mám tak silné nervy! - protože nebýt jich, tak bych mé drahé asi zabila po drátě. Každopádně mi nezbylo nic jiného než se tím sálem proplížit ještě jednou, tentokrát úplně napříč, a spoléhat na Lucku, že mi přiveze kartičku a všechno mi poví. O tom, jak to bylo dál, se moc zmiňovat nechci – důležité je, že i přes další komplikace, které by zabraly tak další stránku, to nakonec víceméně klaplo.
To byla ta první smůla. Druhá smůla pramenila z toho, že má oběť pracovala v Cargu na ruzyňském letišti, a já se v záchvatu prvotní vášně nebojácně jala vydat se na lov hned první den odpoledne. Cesta z Kobylis na Ruzyni trvá hodinu. Dalších dvacet minut mi trvalo najít budovu Skyportu, kde měl dotyčný zrovna končit. Přesto jsem dorazila s patřičným předstihem, abych mohla obhlídnout terén – jenže právě to obhlížení se mi stalo osudným. Budova Skyportu má totiž asi deset vchodů a další milion vjezdů a je obklopena prostorným parkovištěm, kde by nedokázal být nenápadný Fantomas, natož já v sukni a kozačkách. Chvíli jsem se tam zmateně motala a ptala se dělníků a nosičů, jestli Honzíka (tak se má oběť jmenovala) neznají, když milý Honzíček záhy vyběhl z vedlejšího vjezdu a vesele na mě mával bílou rukavičkou. Myslela jsem v tu chvíli, že ho roztrhnu. Později se ale ukázalo, že je to velice milý člověk – ještě mě dovezl na Dejvickou, abych nemusela na autobus. O mé osobě si ale musel myslet pěkné věci. Byla jsem totiž fakt naštvaná a zároveň vysmátá z toho, jak je to všechno absurdní, a taky jsem nejspíš vedla pěkně protivné řeči, protože to přece nejde, aby se nade mnou slitovávala vlastní oběť a páchala na mě dobré skutky... No prostě jsem byla zlá a zároveň úplně nemožná, ale nemohla jsem si pomoct. Měla jsem potom hrozné výčitky svědomí a slíbila jsem si, že při příštím pokusu o vraždu si musím napravit reputaci.
Ale co se nestalo, plánované další přepadení na boulderu na Andělu se nekonalo. Moje vlastní smrt mě totiž dohonila dřív, než jsem stihla cokoliv provést. Stalo se to ve čtvrtek, když jsem měla zrovna schůzku se světluškami (to jsou takové malé skautky). V kartě bylo napsáno, že budeme v klubovně, jenomže jsme se nakonec vydali do Ďábličáku do lesa a já si až tam uvědomila, že jsem to vlastně nenapsala na fórum. No nevadí, říkala jsem si, ke konci schůzky se vrátíme, tak ať si počká. Nepočkal. Nějaký dobrák, co v té klubovně byl taky, mě nejspíš nabonzoval, a tak když na mě uprostřed koukání na stromy a řvaní na děti někdo šáhnul, vyskočila jsem jak koza při elektrošoku. Nedalo se to čekat, úplně ve mně hrklo a říkala jsem si, že to je konec. Nikdy bych nevěřila, že jsem schopná někoho v jednom okamžiku takhle nenávidět - přísahám, že bych byla schopná té holce vyškrábat oči, kdyby tam nebyly ty děti, ale nezbylo mi nic jiného než jí prostě dát kartičku a říct, ať se vykašle na to letiště. Ach jo. Co nadělám – sice mě to hrozně mrzelo, že už nemůžu dál hrát, ale co... Třeba jsem si vybrala smůlu i za příští rok a v dalším kole aspoň stihnu někoho zabít. Jen proboha, ať to není třeba dispečer...