Jak jsem potkal umělce

Zazvonil telefon. Objednal si mne pán na opravu fasády svého domku v Měchenicích. Řekl mi do telefonu, že má o mně ty nejlepší reference a že domek nepotřebuji předem vidět, protože on mi věří a že mou navrženou cenu bude respektovat. Dobře, řekl jsem si, tak ho trochu natáhnu, abych vyléčil jeho optimismus a víru v dobro lidí.

V domluvený čas jsme se sešli v Měchenicích (Měchenická plovárna má krásné okolí, ještě lepší než bazén v Praze čtyři Podolí ... Ivan Mládek) Zjistil jsem, že majitel domku je ještě větší optimista, než jsem čekal a že jedna faktura, ač předražená, ho nemůže vyléčit. Že on i jeho fasáda bude potřebovat delší soustavnou a přesně cílenou práci, abych ho zbavil co nejúspěšněji úspor. Vyhodil jsem od oka cenu a on souhlasil a sám navrhl, že když se objeví problém, navýšíme příslušně cenu. Znovu mne ujistil, že peněz má dost. A kdy že začneme. Byl bych blázen, kdybych odmítal dojit ho hned. Má odpověď zněla: Hned!

A tak jsme začali s prací. Přeskočím počáteční oťukávání a několik historek, které s vyprávěním nesouvisejí, jen mohu a musím přiznat, že za těch prvních čtrnáct dnů jsem si neoddechl. Při práci nám pomáhal na lešení, míchal maltu, nosil cihly, vodu, myl nářadí a uklízel kolem. Zkrátka dělal přidavače. Jeho manželka, paní Jana, se o nás starala jako o své vlastní děti; kávička a něco k tomu bylo každý den dvakrát, na oběd jsme jezdili do hospod po okolí a majitel domku s námi jezdil, aby nám ukázal, kde všude se dobře vaří. No, co vám mám povídat, on s námi jezdil ochutnávat pivo. Zatímco my si dali jedno malé k obědu, on vypil dvě až tři velké bez oběda. A že má oběd doma. Když mu na to paní Jana přišla, zatrhla mu to a on s námi začal jezdit pro materiál. Jen jsme se zastavili před nákupem stavebního materiálu v hospodě a po nakoupení znovu. Zatímco my pili malé, domácí si dával velké pivo. Tvrdil, že od třetinky ho bolí loket.
Ale paní Jana znala svého papenheimského. Zatrhla mu i nákupy materiálu. Ptal jsem se ho, odkdy ho žena takhle kontroluje a zda mu to nevadí. Že prý od svatby a že je to čtyřicet let. Že tedy měl čas si na to zvyknout. Ale prý nebýt ji, skončil by někde pod mostem. Když jsem se vyptával, čím vlastně se živí, řekl mi, že už dlouho nepracuje. Vlastně nebyl zaměstnán nikdy. A že se jen tak baví a dělá jen to, co se mu líbí. Moc jsem mu nevěřil, vždyť každý chlap po pivě je mistr světa. Ale ty jeho světýlka v očích mne mátla. Stejně tak mě mátla jeho vizáž, kulaťoučký obličej, nakroucený knír a spokojenost navenek.

Po třech týdnech práce to přišlo. Jeli jsme s domácím pro materiál do stavebnin a v hospodě mi nabídl tykání. Říkal jsem mu, že se to nehodí, abychom si tykali, já jsem dodavatel a on zákazník. Já čtyřcetiletý zedník a on důchodce. Poslal mne s takovou teorií do pryč. Tak jsem se zvedl a šel pryč. Samozřejmě naoko. Zavolal mne zpět a řekl: Víš, Láďo, tykám si s lidmi, které kolikrát ani neznám a kteří nic neumí. S tebou si tykat chci já a to snad stačí, ne? A bylo to! Začali jsme si tykat.

Další den mne zavolal, abych slezl z lešení a šel mu pomoc se stěhováním. Šli jsme do přístavku garáže a jak otevřel dveře, posadil jsem se málem na zadek. Ten přístavek byl ateliér malíře, grafika, řezbáře, keramika, hudebníka, sběratele a člověka mnoha dalších profesí. Na stěnách visely obrazy, loutky, hudební nástroje a v regálech tisíce dalších věcí, které přitahovaly mou pozornost. Když jsem se trochu vzpamatoval z překvapení, zeptal jsem se: "To ti sem, Jendo, chodí nějaký umělec? Ty to tady pronajímáš?"
On se jen usmál a s lišáckým úsměvem mi odpověděl: "To víš, sem chodí umělců! Vidlemi bys je mohl nabírat."
A smál se, až se za břicho popadal. Jako by řekl kdovíjaký vtip.

Když majitel byl se sousedkou vyjednávat vstup na pozemek, využil jsem příležitosti a zeptal se paní Jany na Jendu, co vlastně dělá.
"Vy nevíte, Láďo, co dělá Honzík?"
"Nevím." řekl jsem popravdě.
"Ale snad znáte Olympic, tu skupinu? No, tak Honza tam byl od začátku."
"A on hraje?"
"Jo, bubnuje, píská na flétny a píšťalky. Teď byl nahrávat se Spirituál Quintetem, hraje a zpívá s Ivanem Mládkem."
"A kdo maluje ty obrázky?"
"To dělá taky on."

Tak jsem se dozvěděl, že můj kamarád není:
Jan Pacák, důchodce, ale:

Jan Antonín Pacák, akademický malíř, a, jak měl na vizitce, "milovník žab a mloků".

Jestliže jsem se dříve už neposadil na zadek, teď jsem se málem podělal. Já, zedník, a ON - umělec! Co s tím? Mám mu začít říkat Mistře?
Svěřil jsem se mu se svými pochybnosti a on mi povídal:
"Láďo, buď v klidu. Možná jsem umělec, dobrý malíř, ale ty přece natíráš fasády. Ty jsi malíř, já jsem malíř. Takže jsme vlastně kolegové!"
"Ale já přece nejsem umělec!"
"Jak to? Umíš něco dobře? Umíš! Tak jsi umělec. A vážený umělec budeš, až ti tvoje umělecké dílo ukradnou. A tobě ukradli smírčí kříž, cos vytesal. Takže jsi uznávaným umělcem!

A tak jsem potkal umělce a oni potkali mne.