Z Českého Krumlova do Frymburku

Udělala jsem jednu etapu Svatojakubské cesty z Českého Krumlova do Frymburku.

Na mé zvadlo zareagoval jeden člověk. Omluvou. Takže jsem šla nakonec sama. Nicméně, výlet jsem si užila.

Než jsem se vymotala z Krumlova (protože tam byly davy kvůli Slavnostem pětilisté růže) bylo kolem 12:20.
Chvílemi jsem i bloudila, byly úseky, kdy jsem se prodírala křovím zarostlou stezkou, pak se brodila ve vysoké mokré trávě. Shora pršelo, zdola mokro. Nevěděla jsem, kde budu spát, ale každou chvíli jsem míjela nějaký posed, tak jsem si řekla, že to nemusím řešit, ono se to vyřeší tak nějak samo a včas.

První vesnička - Slavkov - téměř liduprázdná. Hospoda zavřená. Snědla jsem něco a jde se dál.

Nuž a ve Světlíku jsem se ptala jedné paní na hospodu. Říkala jsem si, je to větší vesnice, tady už hospoda musí fungovat. Slovo dalo slovo, do hospody jsem již nedošla. Najednou jsem měla kde přespat. Teplo, sucho, sprcha a radost v srdci i na duchu. Takový komfort jsem opravdu nečekala. Já jsem asi opravdu miláček Štěstěny.

Paní se trochu strachovala, že mi bude vadit nepořádek, že již druhým dnem třídí s dětmi ponožky. Kdo mě zná, ví, že tohle mi nemohlo vadit.

Hned mi dala boty a ponožky sušit ke kamnům, ve kterých topila dřívím. Protože mám poměrně malou nožku, měla jsem půjčené papuče její desetileté dcerky. Tak jsem té paní alespoň pomáhala třídit ty ponožky. Má 4 děti - Dominik, Dorotka, Viktorka a Prokop. Pak jsem jí i trochu zametla a později drtila a najemno stříhala sušený pelyněk.

Dostala jsem dvě skvělé topinky s česnekem, umyla část nádobí (ono nešlo umýt vše najednou) a hrála si s dětmi a povídala s paní. Sprchování ve vaně v prvním patře - teplá voda - "jééé!" - a hajdy, v deset se šlo spát. Spala jsem na posteli v pokojíku vedle kuchyně - ve vlastním spacáku. Takový komfort.

Ráno, než Libuše nachystala jídlo všem (snídaňo-oběd) hrachovou polívku s chudobkou, lotosovým kořenem a jidášovým uchem (houba) a těstoviny s osmaženou červenou cibulkou a sejtanem (veg.), já zatím dětem vystřihovala papírové loutky, pomáhala luštit "detektivky" z časopisů Matěřídouška a pak se snažila zkrotit Viktorku, ale moc mi to nešlo. Vlastně se jí líbilo, že se jí někdo věnuje. Nejlepší bylo, když Viktorka vřískala, držela jsem jí dolů hlavou, přišel Prokůpek, jestli ho taky tak podržím.

:-) To mě rozesmálo. A ještě jsem jim hned ráno dala na stůl dvě své misky se zeleninou - rajčátka, salát a okurky ... Bylo mi tam tak fajn, že se mi ani nechtělo odejít.

Ale po jídle nastal čas jít.
Libuše mi dala ještě dva chleby ve vajíčku na cestu a já jí dala svůj exemplář knížky Poutník od P.Coelha (včetně svých poznámek a podškrtnutých pasáží a komentářů) a do knížky jsem schovala papírovou bankovku. Pak jsem si ještě koupila 3 obrázky - Dominik si prý šetří na morčátko.

Libuše mě pak doprovodila kolem sluneční elektrárny a povrchové těžby rašeliny až po rašelinové jezírko. Ještě mi ukázala jejich koně. Šli s námi i jejich dva psi. Poté, co jsme se na rozcestí rozešly a už jsem byla tak 200m pryč, doběhl ke mně větší ze psů. Bylo to, jakoby nechtěl, abych odešla. Kousek jsem se vrátila, aby slyšel Libuši a pak jsem už šla svou cestou.

Pak už se nic zvláštního nestalo.
Bylo to moc fajn jít krásnou zelenou krajinou