melancholie pozdního léta.

turecké kalhoty si to vykračují po chodníku a v kavárně hraje bosa nova. napěchovaná dýmka anglickou vůní, kafe s kapkou bourbonu z vlastních zásob a povinná plzeňská dvanáctka se předhánějí která má největší zásluhu na té pohodě. na tom zklidnění týdne co neměl konce.
je s podivem jak taková země, jakou je brazílie, která je pro mně synonymem jižanské bujarosti, dokáže vytvořit něco tak pohodové, jako je bosa nova. a pozdně letní studená nálada těchto dní si vytvoří své klima a nikoho se neptá.
do kavárny vstoupí dáma se dvěma batohy a špatnou náladou. hmatatelně vnímá tu atmosféru dne a nepomůže si. obstarožní křesla i se všemi lampami, kobercem a fotografiemi vítají pouze prolustrované figurky zde a patřící. nastupuje ray charles a doplňuje dívku s černě lesklým jezevčíkem hádající se kam dál chodníkem skvěle a pokaždé vyladěn. jezevčík s jasně jinou představou toho dne, těch vůní a lákadel tak vzdálených dívce k nepochopení. dívka počká a sleduje a za dveřmi ray charles a páteční večer je jak má být. a dýmka si dohoří protože přinesla už ten správnej díl k pátku stvořený a ona to ví. a kdo neví, ten jen čeká a zmaten se chápe kousku podílu na tom kousku dne, na té atmosféře kavárenské mající v záhlaví starořeckou medúzu.