Rada č. 2: Nevěř jim, že nebudeš mít kde bydlet

Přísahám, že už si nikdy nebudu číst důležitá rozhodnutí v neděli. Když jsem na stránkách Palachových kolejí našla větičku 'Vaší žádosti bohužel nebylo vyhověno', byla jsem hysterická. Celý den jsem všem tvrdila, že příští rok budu bezdomovec, protože na Palachových kolejích nejsou schopni dát mi postel. Celou noc jsem nespala, protože jsem měla pocit, že můj sen o vysoké se rozplynul, že skončím na pokladně v nějakém obchodním řetězci a do smrti budu říkat jenom: Dobrý den! Kolik máte rohlíků? Děkuju! Dvanáct korun! Na shledanou!
Pondělní telefonát na recepci kolejí mě spravil o tom, že tak jako já dopadlo dalších třista studentů a že mám dvě možnosti: jít na přistýlku nebo na koleje Karlovy univerzity Na Kotli.
„A v čem je rozdíl?“ ptala se mě kamarádka Míša.
„V tom není skoro žádný rozdíl, jen že Na Kotli bydlí samí medikové a není tam na pokoji sociální příslušenství,“ objasnila jsem.
„Já ti závidím,“ prohlásila. Záchod, nezáchod, pro Míšu byli medikové jasná volba.
A pro mě nakonec taky.
O přistýlkách na Palachových kolejích jsem se totiž na internetu dočetla příšerné věci. Jeden klučina na svém blogu píše, že se s paní ředitelkou hádal neustále a kvůli všemu možnému. Nejvíc ho štvala tím, že se studenty hrála tetris, aby získala co nejvíce prázdných pokojů, které si schovávala pro potencionální zahraniční studenty, kteří nikdy nedorazili. Jejím nejzajímavějším počinem bylo asi to, že nechala rozřezat palandy a zkrátit desky stolů.
Koleje Na Kotli se studentům UHK normálně nedávají. Předpokládám, že se nad námi chudáky odkázanými na přistýlku pracovníci UK prostě smilovali, a tak nám nabídli volné pokoje. Fajn, budu muset chodit na společný sprchy, ale budu mít svoji postel a svůj klid.
Jak říká moje Rada č. 1: Všechno zlé je k něčemu dobré. A tak jsem nakonec ráda, že mi Palachovy koleje zavřely dveře před nosem. I když je možné, že ve druháku se jim už nevyhnu...