Rada č. 3: Nepočítej s tím, že se ti do rozvrhu vejdou všechny předměty, na které ses napsala

Mnoho mých kamarádů šlo na Technickou univerzitu u nás v Liberci. Dozvěděla jsem se od nich, že si v prvním ročníku nemůžou sami dělat rozvrh, dokonce ani vybrat jazyk, na který chtějí chodit. Smála jsem se jim a při zápisu se přihlásila na všechny povinné předměty, několik nepovinných a dokonce pár volitelných.
Když jsem otevřela aplikaci, ve které jsem ze zapsaných předmětů měla vytvořit rozvrh, málem jsem padla šokem pod stůl a už nevstala. Španělština byla plná, Aplikovaná chemie se mi kryla s Informatikou a Analýza literárního díla zasahovala do Obecných dějin. Všech volitelných předmětů jsem se tak musela vzdát.
Asi hodinu jsem různě prohazovala přednášky, u kterých jsem měla více možností, až jsem tam nacpala všechno, co jsem nezbytně potřebovala, ale nejspíš si budu muset pořídit teleport, protože bych měla každý čtvrtek za nula sekund překonat vzdálenost jeden kilometr z filozofické fakulty do budovy katedry jazykové přípravy. To bude zajímavé.
Další nesnází, která s rozvrhem souvisí, jsou kredity. Každá přednáška nebo seminář je ohodnocen určitým počtem kreditů. Každý vysokoškolák potřebuje čtyřicet kreditů na postup do dalšího ročníku a stoosmdesát, aby měl nárok na bakalářský titul. To znamená, že by měl v každém ročníku získat průměrně šedesát kreditů.
Zatímco pro mě to znamená asi patnáct přednášek nebo seminářů za týden, protože dostávám průměrně tři kredity za předmět (ale většinou dva), moji kamarádi z Technické univerzity v Liberci jich dostanou šest, takže jim stačí sedm přednášek. Z toho vyplývá, že ti, kterým jsem se smála, že jim byl vnucen nemožný rozvrh, budou mít mnohem více volného času.
Ovšem já toho asi budu víc umět a to by mě mělo hřát u srdce, ne?