Rada č. 11: Projdi si město

Když zaspíš a vzbudíš se jen půl hodiny před začátkem přednášky, je dobré vědět, kudy se tam vlastně dostaneš a jestli neexistuje nějaká zkratka. Když máš hlad, nebo si jen potřebuješ koupit kartáček na zuby, je dobré vědět, že za rohem se nachází obrovské obchodní centrum. Stejně tak, když se tě nějaký sympaťák zeptá na cestu, je hodně cool umět mu odpovědět.
V pátek jsem se nastěhovala na kolej a celý víkend chodila po Hradci a obcházela jednotlivé budovy, které jsem měla v rozvrhu. Stejně tak jsem omrkla nějaké pamětihodnosti. (A zjistila, že tady je všechno Gočárovo. Do něčeho tu kopnete a ono se to jmenuje Gočárovo. Třeba Gočárova třída. Nebo Gočárův okruh.) Mapa se mi vryla do paměti takovým způsobem, že se mi nestalo, že bych nevěděla, kde zrovna jsem, nebo jak se dostanu na kolej.
Člověk si taky musí zvyknout na všechny ty cyklisty. Ze začátku jsem nevěděla, kam před nimi uhnout. Pak jsem se naučila chodit vlevo, abych se pořád nemusela ohlížet, a ustupovala jsem pouze protijedoucím cyklistům, a to doprava.
Navíc, když to člověk někde zná, je tam hned radši. A já jsem v Hradci opravdu ráda. Jediné, co mě na mém univerzitním městě štve, je obrovské množství aut, které jím za den projede. Opravdu moc bych si přála, aby tu byl nějaký obchvat, a to i za cenu vymírajících druhů žab a čolků.
Co ale asi nikdy nepochopím, jsou trasy autobusů. Z Liberce jsem byla zvyklá, že autobusy jezdily z jednoho konce města na druhý a na jednom místě se střetávaly, takže jste mohli přestoupit. V Hradci ale autobusy jezdí podivně dokola a já z toho plánku nikdy nic pořádného nevyčetla. Jízda Hradcem autobusem je tak pro mě jednou velkou ranou naslepo a asi vždycky bude.