Chřipka jménem AIDS

Milá Kláro,
Moc nám tu doma scházíš. Myslím na tebe snad každý den a to je taky jeden z důvodů, proč ti píšu tento dopis. Určitě máš v Nigerii hodně práce, ale doufám, že si najdeš čas na přečtení tohoto dopisu. Abys věděla, psala jsem ho 1. prosince. Ten den ti asi nic neřekne. Já tě s ním tedy trochu seznámím. Je to Světový den AIDS. Představ si, že i tenhle den, zemřely na tuhle nejúspěšnější nemoc světa stovky lidí.
Začnu hezky od začátku. Už dříve jsem se s tímto pojmem setkala, třeba na projektových dnech, ale abych se o AIDS dozvěděla ještě víc, zabrouzdala jsem na internet. A to mi neuvěříš, co jsem se vše nedozvěděla. Našla jsem tolik příběhů, těch chudáků mi bylo fakt líto. Někteří si za to sice můžou sami, ale i tak to přece nemůžeme přát nikomu.
Objevila jsem článek s poutavým názvem ‚‚My jsme ještě živí, ale ve skutečnosti už nežijeme“. Jeho autorka popisuje, jak naše mladá generace vymírá. AIDS je už skoro jako chřipka. A já tě chci varovat a moc tě prosím buď tam opatrná. Sice se léky proti HIV/AIDS stále zdokonalují, jenže ta nemoc je stále nevyléčitelná. To je jeden z mnoha důvodů, proč je tahle ohavná nemoc tak nebezpečná. Já vím, říkáš si, proč ti tohle všechno píšu, že už to dávno víš a ať tě nepoučuju, ale čti prosím dál. Jen u nás v České republice – a to jsme jedna z nejméně postižených zemí – přibylo za tento měsíc 14 nových HIV pozitivních a jeden člověk podlehl. Jenže to jsme u nás a ty jsi někde v Nigérii. Vím, že máš zlaté srdce. Ale to jsi proboha musela jet pomáhat zrovna tam? V Subsaharské Africe je nakažených skoro 30 milionů lidí. Mamce jsem to, co jsem zjistila ani neříkala. Už tak si jí musela hodně přemlouvat a znáš ji, ona by byla schopná si tam pro tebe dojet i na kole.
Teda zpátky k tomu, co jsem ti chtěla. Nedávno jsem potkala Lucii, jo to je ona. Taky jsem nevěřila svým očím a ještě víc svým uším. Pořádně se tam něčeho chyť. Lucka, jak si ji pamatuješ, byla vždycky krásná holka krev a mlíko. Ale teď byla pohublá a bledá. Jak jsem ji spatřila, skoro bych ji nepoznala, ale když se mi začala vybavovat, utíkala jsem za ní. Řekla mi, že má zrovna volno a pozvala mě do cukrárny. Hodně se na tebe vyptávala. Řekla jsem jí, že pomáháš v Africe a že mám pro tebe rozepsaný dopis. Tak jsme se dostali až k AIDS. Trochu zčervenala a pak řekla: „Aspoň mě budete brát za varování“. Tomu jsem moc nerozuměla, ale ona mluvila dál. Tak dlouho jsme ji neviděli, protože se odstěhovala do Prahy. Tam prý potkala moc milého sympatického mladíka, a jelikož byl tak okouzlující, podlehla mu. Bohužel to prý bylo docela rychle a tak si vůbec neuvědomila, co jí všechno hrozí. Chyba!! Sice to byla krásná noc, ale onoho mladíka už nikdy neviděla. Nechal jí však jeden dáreček, který se nejdříve projevoval jako chřipka. Jenže pak přišly vysoké horečky, zvětšené uzliny a vyrážka. A tak si zašla k lékaři. Ten jí oznámil tu strašlivou zprávu. Obdivovala jsem ji. Já bych se s tím nikdy nesmířila. Říkala, že se z toho nejdříve psychicky zhroutila, ale díky svým přátelům to zvládla a snaží se žít normálně. Jenže to už není život. Nemůže mít rodinu, vlastní děti. To všechno se stalo během pár minut a šlo tomu lehce zabránit. Kdyby byla rozvážnější.
Je mi jasné, že ty bys nikdy nic tak zbrklého neudělala, ale přesto si vezmi tento příběh k srdci a vyprávěj ho dál jako varování. Jinak Lucka tě moc pozdravuje a až přijedeš domů, společně si někam zajdeme. Moc se na tebe těším a pro štěstí ti posílám tuhle červenou stužku.
S láskou
tvoje Kačka