Mládí není období života, ale duševní stav

Představte si, že je vám tak sedmdesát let. Vaše zdraví už není to, co bývalo. Pomalu se blížíte na autobusovou zastávku, přecházíte silnici a auta na vás troubí, protože jdete moc pomalu. Když přijede autobus, téměř všichni vás ve frontě předběhnout a když nastoupíte, nikde není ani jedno volné místo a všichni přítomní si vás jen trochu opovržlivě prohlížejí pro vaše stáří, ale nikdo vám své místo neuvolní. Nebo si to představte obráceně – je vám sice kolem sedmdesátky, ale jste ještě čilí jako rybička. Nastoupíte do autobusu a několik lidí vstane a nabídne vám, jako chatrnému penzistovi/penzistce, své místo. Jak byste se cítili? Byli byste rádi za volné místo, nebo byste se cítili trochu dotčeně, že vás už trochu „hází do starého železa“? Aneb jak se vlastně chovat ke starým lidem?
Podle mne by se pomoc starším v rámci rodiny neměla brát jako povinnost. Nikdo to snad jen jako povinnost brát nemůže, protože když si vzpomenete, co všechno pro vás ti lidé udělali, za co všechno jim dlužíte, nemůžete v tom prostě vidět jen povinnost. Jsou to lidé, které máte rádi, na kterým vám záleží, takže by vám mělo ležet na srdci jejich blaho – ať už by to znamenalo, že se pro něj budete muset obětovat vy. Co je zajetí na nákup nebo pro léky proti hlídaní milé babičky v dětství? Co je odvoz třeba do nemocnice oproti péči vašich rodičů v dětství?
Přehnaná péče ale může být taky na škodu. Měli bychom brát potaz, jestli je to našim starším příbuzným příjemné, když je obskakujeme. Někteří totiž péči a přehnaný zájem ostatních nesnášejí moc dobře a nemusí ji navíc vůbec potřebovat. Například mému dědovi je skoro sedmdesát a je zdravý, čiperný, podniká výlety po horách na kole či na běžkách. Žádnou pozornost nevyžaduje. Kdybychom o něj měli přehnanou péči, myslím, že by se cítil trochu dotčeně, že si myslíme, že je na tom tak špatně, že potřebuje takovou péči.
Znám jeden citát od J. W. Goetha a je to titulek tohoto článku. Měli bychom s každým jednat tak, jak se on sám cítí. Pokud se někdo cítí na dvacet, neměli bychom s ním jednat jako se starým „páprdou“. Všeho moc škodí, všechno je otázkou míry…. nebo ne?