Vždycky se najde výmluva

Je pátek. V práci už je to takový pohodový den, o to víc, když tu práci miluji. Přicházím domů a děti se mi vrhnou kolem krku. Jdu s nimi na zahradu, sedím na lavičce před svým domem a popíjím hrnek čaje po boku skvělého muže. Je krásně slunečno. Kolem pobíhá naše štěně bígla a snaží se rozdivočit děti.. nebo je to naopak? Každopádně, jak tam tak sedím, uvědomuji si, jak jsem šťastná – mám skvělou práci, milující rodinu. Co víc si přát? Ale pak se vždycky probudím..
Je půl osmé v pondělí ráno a já bych už teoreticky měla být půl hodiny vzhůru, nasnídaná a převlečená, ale pořád ještě ležím v posteli, mám na sobě pyžamo a v kručí mi v břiše – ano, opět jsem zaspala (a určitě to nemá na svědomí mé večerní/ranní ponocování s filmem a knihou). Jak tak „lítám“ po bytě, uvědomuji si, co všechno jsem vlastně zapomněla udělat. Támhle nemám sloh, támhle nemám překlad v časopise, zapomněla jsem odeslat pár celkem urgentních e-mailů. Pak se kouknu do diáře a zjistím, že toho, na co jsem zapomněla, je ještě mnohem víc.
Na všechny ty úkony jsem měla celý víkend, mnohdy i víc, a i přes to jsem na to buď zapomněla úplně, nebo jsem to dělala na poslední chvíli. Vždycky si říkám, že to udělám hned, ať už na to nemusím myslet, abych to měla z krku, ale pak se mi najednou postaví do cesty tolik věcí, že to stejně neudělám. Třeba se chci kouknout na nový film nebo další díl seriálu nebo jdu někam ven nebo chci dočíst knížku, abych ji mohla vrátit do knihovny, nebo chce táta s něčím pomoct nebo na to jednoduše není chuť ani nálada nebo je potřeba udělat něco doma a tak dále, a tak dále. No, jak se říká – vždycky se najde výmluva.
Snažila jsem to u sebe řešit diáři, seznamy toho, co všechno mám udělat, s důmyslným systémem vykřičníků a odškrtáváním, úkolníčky, upomínkami v telefonu, ale nikdy nic nemělo nějaký dlouhotrvající účinek. Sice si tam všechny úkoly napíši, ale těch odškrtaných (hotových) tam moc není.
Já ale nejsem ukázkový příklad dnešního teenagera. Znám spoustu vrstevníků, kteří své povinnosti plní přednostně, diáře a úkolníčky u nich fungují velmi dobře. U mě sice taky, ale někdy bohužel plním úkoly až pár dní po termínu. Myslím si, že takoví lidé na tom jsou a budou mnohem lépe než například já. Až jednou budou chodit do práce a budou mít termín na odevzdání nějakého projektu, určitě ho nebudou vypracovávat noc předtím. Naplánují si to tak, aby všechno krásně stihli, a ještě jim zbude spousta času na další věci. Budou mít práci, která se jim bude líbit, založí si rodinu a na zahradě před domem jim bude běhat bígl. Zatímco těm, kteří si neumí naplánovat čas, zbydou jen oči pro pláč – budou mít mizernou práci, protože je z té dobré vyhodí kvůli nedodržování termínů, budou mít tím pádem menší plat, a proto nebudou moct mít svůj vlastní dům a místo roztomilého hravého bígla budou mít maximálně rybičky (a nebudou zlaté).