Podruhé

Udělala jsem to znovu, tati. A ani vlastně nevím, proč. Možná ze vzteku, protože tys to také dělal sám, beze mě. Z trucu, jako malé děcko. Protože vždycky, když jsme se hádali, jsi k tomu utíkal. Ty, zvyklý, je to tvůj způsob. Zapomenout na problémy. Nechápala jsem to. Ale teď vidím, jak je to lehký. Něco na tom bude, tati. Něco čarokrásného. Na tomhle bych asi dokázala být závislá. Ikdyž mám před tím ještě strach. Zas mě držel za ruku, ale tentokrát jen chvíli. Roztáhla jsem nohy od sebe a pustila toho druhého blíž. Skoro jsem se vzrušila. Zavřela jsem oči a přikývla. Teď můžeš... Ten pocit. Ty myšlenky v hlavě... Jak jsem se cítila ponížená, když jsem našla u tebe důkazy... Nechápala jsem, jak jsi mi mohl takhle lhát. Že to neděláš, a že to jednou zkusíme spolu. Tolik jsem ti věřila tati! Vždycky jsem ti věřila každé slovo a ty jsi mě tolik zklamal. Copak mě nemáš rád tati? Brečela jsem, když jsem je našla, ale tenkrát bych to nepřiznala. Nebyla jsem smutná, že to děláš. Byly to slzy vzteku, jak jsi mohl, beze mě!
Ale já ti o tom lhát nechci a nebudu. Chci abys věděl, že to dělám. A dělám to kvůli tobě.