Přechod Fagaraše 2. den

Žlutá záře mě probouzí ze spánku. Je něco po půl šesté a my vysazujeme poslední parazity na našem zájezdu.
Můžeme pokračovat v cestě, ale ještě stavujeme na benzínce. Všichni si dávají své poslední kávy, čaje, bagety….
Můžeme vyrazit.
Je devět hodin ráno, zbyli jsme nakonec už jen my, kteří jdeme zdolat Fagaraš.
Cesta nás zavedla do městečka Breaza.
Vylézáme z autobusu a hlavní průvodce se nás ptá: „Tak co, půl hodiny?“ – Souhlasíme.
Balíme si své věci, obouváme si pohorky, vypínáme mobily…
„Abych vás seznámil s programem, řeknu vám pár informací. Pořád se budeme držet po červené značce, půjdeme pořád do kopce. Třikrát budeme přeskakovat potok. Jedno by tam měl být most, ale není v nejlepším stavu a nerad bych vám lhal…“
Máme sbaleno a můžeme vyrazit natěžko. – Natěžko znamená, že si ve svých krosnách neseme jídlo, pití, stan, spacák, karimatky, plynové bomby, vařiče, ešusy, trekové hole, mapu, deníky, oblečení, spodní prádlo a vůbec, vše, co budeme během cesty potřebovat.
Teda jsem velmi mile překvapena, zatím se držím v čele a jdeme po rovince. Vím však, že brzy přijde stoupání, takže si užívám pohodového chození po štěrkové cestičce.
Hop tam hop sem, poskakuji na kamenech, abych se dostala na druhou stranu řeky. Cesta mě baví, zatím.
Teď už jen stoupáme. Jdu za taťkou, nebo se spíše snažím za ním jít. Jde docela rychle, takže mám do toho kopce problém, jej stíhat.
Hmm. Je to tu nějaké strmé a kolem je samá hlína, stromy jsou asi 3metry od sebe a několik metrů ode mě je skála, co to sakra je? Za nedlouho vidíme, že pod námi jde po cestičce naše průvodkyně. Vybočili jsme z cesty. Kluci, kteří zabloudili s námi, už jsou pryč a taťka už je taky na cestičce a čeká na mě. Já jsem pořád nahoře i přesto, že jsem něco málo slezla. S mým strachem z výšek to opravdu není žádná sranda. Pomaličku se rozklepaná přisouvám k nějaké skále, podkluzuje mi noha. Pomooooc v mé hlavě se rozhostila panika, mé tělo se zaklání moc dozadu.
Naštěstí se mi podařilo zachytit se o nějaký kámen a vyrovnat si rovnováhu. Snažím se kolem skály prolézt a dostat se k cestě. Rukama se držím kamenů a nohy si podpírám holemi.
Super, na cestičku jsem se dostala a snažím se s otcem dostat co jak nejrychleji ke skupině, což nám nedělá problém, protože zanedlouho doháníme naši pomocnou průvodkyni.
Já si s ní povídám. Taťka se do hovoru moc nezapojuje. Po chvíli konverzace mě paní průvodkyně vyzívá k tomu, ať jí tykám, což udělám velmi ráda.
Potřebuji se napít, takže se od nás Zuzka odpojuje a my jsme poslední.
Pořád to vypadá, že se brzy dostaneme z lesa, ale jak vidím, zdání klame, ale ne až tak. Během hodiny z lesa vylézáme a dostáváme se do cíle k chatě Urlea. I když je to spíše polorozpadlý domeček s nápisem URLEA.
Sedíme na trávě, kolem sebe máme batohy.
Jak sleduji, nejsme poslední. To mi dělá velkou radost. Kolem mě je krásně. Mým očím se naskytuje blahobytný pohled – modré nebe s bílými mráčky, pod ním se tyčí vrcholky Fagaraše, les s listnatými i jehličnatými stromy, louka s krásně zelenou trávou a nějakými bílými kytkami a na ní se kousek od Urlei pase kůň, hnědý s černou hřívou a ohonem. Jo a mušek, těch je tu mnoho.
Taťka si na chvíli zdříml a já si povídám se Slováky. Vypadají, jako fajn lidi. Stojíme nad mapkou a průvodce nám ukazuje zítřejší cestu, Paľo, nejstarší ze Slováků se snaží uhodnout, v kolik se bude stávat. „No kolem 4tej?“ My ani náhodou nesouhlasíme, jak by taky jo..?
Libor mu ale velice hbitě odpovídá: „Já o svojí dovolené nebudu stávat ještě dřív něž do práce.“
Luďa – průvodce se do konverzace zapojuje: „ Vyjdeme v osm hodin, půjdeme tady do toho kopce. Náš cíl vidět nemůžeme, protože se budeme houpat po horách za tímto kopcem.“
Libor opět pohotově odpovídá a protestuje, že se nikam houpat nebude, myslí to samo sebou ze srandy. Zvedáme se od mapy a jdeme si po svých.
Oblékám si v lese plavky a jdu do řeky. Brrr. Je studená! Ale já jsem tak zpocená, že se jí osvěžuji a nakonec se umyju celá, Ti, co mě vidí, že ve vodě vůbec stojím, natož že se osvěžuji, nade mnou žasnou údivem, nejde jim to na rozum, nevím proč, když si na to člověk zvykne…
Je večer, máme postaveny stany, jsme po večeři a je tma. Všichni stojíme u ohníčku, všichni až na Janu a Libora, ti už spí.
U ohně si povídáme, někteří se nevyhýbají ani rasistickým poznámkám, ale rasisté nejsou. A ono se ani nedá takovým poznámkám se vyhýbat, jsme v Rumunsku a kousek od nás jsou v Urlei, v té polorozpadlé chatě ubytování cikání, také mají svůj ohníček. Každou chvíli se od nich ozývá nějaký muž a vydává skřeky, jako neandrtálec. Večer za nimi přicházejí ještě další dva nebo tři lidé s bečkami asi nějakého chlastu. Dost nás to udivuje, cestu, kterou my jsme měli problém projít za světla, oni projdou ve tmě bez jakékoliv baterky, čelovky, prostě beze světla.
Pomaličku se loučíme a odebíráme se k spánku do našich stanů.
Už ležím ve stanu, zachumlaná do spacáku a nadšená, že se vyspím, ráno nás totiž čeká, zřejmě náročnější túra, při myšlenkách se mi zavírají oči, hold mě tento den zmohl…