Aquapark

Nechal jsem se nedávno ukecat, že navštívím se svým desetiletým synem jeden z těch Aquaparků, kterých se posledních dobou vyrojilo jako hub po dešti. Nevím proč, možná z nevědomosti, ale sám jsem se tam nakonec i těšil.
Kdo to zná tak ví, že v těchto chrámech mokré zábavy, nejde ani tak o to si zaplavat nebo se jen tak vycáchat, ale o to kolikrát v určeném čase stihnete vylézt asi milion schodů a sjet stovky jízd na tobogánech. To samozřejmě platí o to víc, když tam jedete s dítětem, pro které není toho klouzání nikdy dost. Měli jsme štěstí (no, jestli je to štěstí), že ten den, kdy jsme tam byli, bylo horší počasí a ač pořád ještě prázdniny, bylo tam sotva polovina lidí než kapacita areálu umožňuje. Díky tomu jsme nemuseli nikdy čekat dlouho, až na nás na té které šílenosti příjde řada.
Můj syn měl hned po příchodu "šťastnou" ruku a na první jízdu vybral atrakci, která můj adrenalin vyhnala do závratných výšin. Šlo o takovou jakoby "U-rampu", na kterou se vjíždělo z boku po stěně téměř kolmé a vysoké jak patrový dům. Jezdí se tam v malých člunech po dvou, takže jakmile jsme ten v dojezdové stanici nafasovali, vyrazili jsme po schodech nahoru na start. Poté, co jsme člun umístili do startovního jezírka a usadili se v něm, podíval se můj syn dolů do hlubin a s výkřikem: "to nezvládnu!" zase vystoupil. Vůbec jsem nedivil, já si myslel to stejné, jen jsem to nemohl coby starší ročník přiznat. Dva plavčíci co stáli vedle, jali se syna přesvědčovat o bezpečnosti celého podniku, ale čím víc to do něho hustili, tím víc jsem si byl jistý, že to nejde přežít. Když už to vypadalo, že ho opravdu asi nepřesvědčí, zeptal jsem se spíš pro formu než že bych to myslel vážně, jestli když nejede syn, mohu jet sám. Doufal jsem totiž, že existují předpisy, které takovou jízdu striktně zakazují. Ty předpisy vážně existovaly, ale ti dva nezodpovědní volové je byli ochotni porušit! Nezbývalo tedy než, byť ateista, se pomodlit a vyrazit. V tom okamžiku se to ale v mém synu nějak hnulo a rychle naskočil. Nechápal jsem proč to udělal, já být v jeho kůži děkoval bych bohu, že to takhle dopadlo a už bych se k tomu místu ani nepřiblížil. Možná za to může jeho mladická nerozvážnost nebo mě v tom jen ten hodný chlapec nechtěl nechat samotného.
Tak jsme tedy vyrazili! Hrdlo jsem měl stažené stejně jako žaludek a v hlavě se mi promítl celý život. No úplně celý ne, protože potom co jsme přepadli přes hranu té propasti, mi prvně z hlavy odtekla většina krve, které to promítání dovolovala a když se tam za necelou sekundu zase nahrnula, tak už v ní bylo tolik adrenalinu, že to další projekci mého dosavadního života znemožnilo. Létali jsme z leva doprava jak čamrdy a já postupně získával jistotu, že to přežijeme. Za pár sekun bylo po všem a my byli zase ve výstupní stanici v které jsme před chvílí dostali náš člun. Kdo tyto chvíle zná ví, že člověka zahrnuje pocit štěstí a radosti a přitom tuší, že k tomu nemá moc důvod. Částečně to způsobuje skutečnost, že utekl smrti, částečně ten výše zmíněný adrenalin. To mé štěstí trvalo ale jen velmi krátce, přesně jen do chvíle, kdy syn vykřikl "to byla paráda, jedeme zase!", a mě bylo jasné, co budeme příští hodinu dělat.
Po této vzrušující hodině, kdy už jsem skoro lapal po dechu, jsme se konečně přemístili na další atrakci a tam se v bleděmodrém opakovalo to co na té první. Nadšení (ne u mě), strach (u obou), adrenalin, radost z přežití a nakonec ten už známý pocit (u mě), že to bude pořád dokola. Zážitek z této atrakce se nám podařil umocnit navíc tím, že jsme oba ze člunu vypadli a do spodní stanice přijeli bez něj. Já s boulí na čele a malej s bolavou nohou. Až doma jsem se z novin dočetl, že vypadnutí z člunu je věc, kterou výrobce těchto atrkcí vylučuje, tak doufám, že nás nebude žalovat za to, že jsme to udělali schválně.
Pak se už celý den opakoval stejný scénář a já postupně ztrácel jak energii, tak strach a každá další skluzavka mi přišla víc jednoduchá a někdy až nudná.
Když jseme se odtud večer konečně vypotáceli, měl jsem jistotu dobře investované tisícovky. Já teda nic moc, ale mladej byl víc než nadšenej. Mě nadšení čekalo až druhý den. Ráno, když jsem vstal z postele jsem totiž zjistil, že nemůžu chodit! To sezení v hlubokých člunech spolu s nárazy způsobilo moji snad dočasnou imobilitu, spojenou s celkem silnou bolestí celého pohybového aparátu. Tak jen ležím, sedím a přemýšlím na co se vymluvím, až tam bude ten malej škůdce chtít zase jet.