Hokejové perníkářství

Každému hokejovému fanouškovi je od roku 2003 jasné, mezi kterými kluby je v české extralize největší rivalita. Červenobílohvězdnatá Slavie tehdy v sedmém a tudíž posledním rozhodujícím finálovém utkání porazila červenobílé družstvo Pardubice. A od té doby je soupeření těchto mužstev doprovázeno nebývalým zájmem a diváckou kulisou. Jako přívrženec pardubického Moelleru jsem se vydal na cestu do ČEZ arény, abych shlédl právě souboj středních a východních Čech.
Obalen do šály Dynama jsem se přibližoval k „Duhovce“. Na název ČEZ si asi nezvykneme, pro nás je to navždy Duhová aréna. Všude postávají hloučky fandů, všichni v bíločerveném, občas se někdo blýskne se starším modrým dresem. Na prostranství před halou stojí těžká kovová socha hokejisty. Ach, jak symbolizuje nohy našich borců ve třetí třetině. (Odbočka pro ženy: Hokej se hraje na třetiny. A na ledě. A na góly.) Ale nepředbíhejme. S lístkem v ruce a optimistickým výrazem fanouška třetího celku vstupuji do dveří zimáku. Stříbrný turniket na mě zamrká zeleným okem a já mohu kráčet blíže k ledové ploše. Mohutnými prosklenými šedivými dveřmi už za těch pět let od rekonstrukce prošly stovky a tisíce lidí a i mně říkají: „Cesta na jih je volná.“ (Slečny či nepardubičtí pánové, pro vysvětlení poslední věty pokračujte prosím dalším odstavcem.)
Jižní tribuna. Tradiční místo těch nejvěrnějších perníkářů, jak se rádi nazýváme. Betonové bloky stupínků se svažují dolů k mantinelům. Stojím tam a studený vzduch od ledu mi leze do tváře. Ano, tohle k hokeji prostě patří, zvláštní pocit. Před námi se tyčí síť, kamarádka, jež zachycuje nepřesné či zblokované projektily střelců. Po pravé straně je malý sektor pro příznivce hostů. Od nás je kromě plexiskla, zdi a sítě dělí ještě policejní jednotka. Inu i státní zaměstnanci si rádi zajdou na hokej a nemusí ani platit lístek.
Ledová plocha je posázena barevnými reklamami. Puk se nám v nich často ztrácí. Ale nebojte se, že byste si nevšimli třepetající se touše v brankové síti. Ostatní vás na to jistě upozorní. Za zmínku stojí ještě čtvero sloupů posázených nápisy čtyřech ročníků, které symbolizují mistrovské tituly. Vzpomínka na vítězství v roce 2005 je stále živá.
Samotné utkání je, jak už to při sportu bývá, plné emocí. Rozhodčí se evidentně nechce nudit, a tak vylučuje a vylučuje. (Dámy, to neznamená, že si dojde na záchod několikrát za sebou!) Atmosféry při dvou brankách domácích netřeba popisovat. Karnevalové veselí, známý popěvek, točení šálami nad hlavou... Kdo nikdy nebyl na hokejovém utkání Východočechů, podle slov si stejně tohle povyražení devíti tisícovek nadšených lidí nepředstaví.
Zdání blízkého vítězství se rozplývalo a definitivně rozplynulo během třiceti vteřin mezi prvním a druhým gólem hostí, třetí a vítězný puk mihotající se za zády brankáře Jána Lašáka byl již skoro formalitou. HC Slavia Praha otočila utkání a „obliba“ trenéra a manažera pražských hokejistů Vladimíra Růžičky stoupla. Pardubičtí fandové se po prohře v prodloužení uchýlili v ponuré náladě k bufetům, aby na ně ještě ponuřeji vykoukly ceny nabízeného sortimentu. Já jsem si řekl, že za předvedený výkon v závěru utkání si naši hokejisté nezaslouží ani korunu skrz jídlo v občerstvovacím zařízení. Ponořen v mase odcházejících a zasmutnělých příznivců opustil jsem arénu s jedinou myšlenkou: „Však my ti to, Slavie, vrátíme ve finále. A když ne, tak počkej za rok!“

(Poznámky uvedené v závorkách jsou tu pro TY, které nemohou pochopit, proč se těch dvanáct lidí honí za pukem, když za mantinelem jsou další touše, ke kterým se nikdo nehlásí.)