Rattler story - Imagination for Life

 

Rattler Story - Road to Imagination 

(pozn. rattler je chrestíš, připomínají zvuk oblého soundu neura)

'Jen míst, kterých by jsi navštívil

je víc než životů které tě čekají'

 

Jsou uslyšitelná místa prostoru, čím dál víc ti napovím, tím spíš půjdeš nahoru. Stalo se to v pátek. V pátek nebo před milionem let se vypravila moje mysl na cestu, představila si tělo a nastoupila do vlaku pod šedinovým nebem plným střepin a památného lesku, jež ukazoval podnebím podzimu onen listopadový sen a zázračném festivalu nad časem a prostorem, vítězícím hlubinou tance na duši. 

 

Rychlík osm set osm dorazil k pátému nástupišti a z jednoho okna se dívá známá tvář. Vyskakuji na kovové hrany a nalézám v kupé první část naší výpravy, kterou tak připojím svou maličkostí, přítomnost je mise páteční párty insomnie. V kupé se nalézají mnozí mne známí, řídce obydlená odrůda lidské plejády, mezzosopránci ráje, Klárinka Macanukleárová, vyhlížející úsměv sedmé staminy polední záře noci, pozitivní poledník rovníku,  Flíp Blažejná, ustavičně darující, v dobru šamanismu vteřin rodící, vysledovala mne trasa silulety přátelství a vidím i kamaráda Mattyho s velkým úsměvem a natahující ruku v high - five, na dalším shledání ve světle poznávám mladou Veroniku s úsměvem veslující perly, přinášející radost, příběh poznání a novou chuť po zážitcích, po něm Denča s očima dokořán jako krásný lesk úžasu neskrývaný, toužící po harmonii i rozptýletí, jen poryv vídaný a krajina za oknem festivalového snu, spolu za tím dlouho očekávaným vhledem  - do přítomnosti skrz budoucnost - 

 

 

 

Onen Pátek, legenda svítá.

 

'Chvělas ses čekala a věděla jsi, že to nezadržitelně přichází...'

 

V řečišti myšlenek a toků řeči, potkávají se tváře mládí, generace ve výseči, čím že obýváme je dnešní nocí s představou již před setměním vyvřelou za cesty do matičky měst, stověžaté, plné hřbitovů a nákupních center, kasín a dlažebních kostek, oné šedivé usedliny v kraji, jež už městem není, silnicí naskrz vedoucí a pod ní, tunely kopané ze stran do čeledi zeminy. Rozdíl je v tom, že co by vzpomínka neminula, zůstalo by neotesané a tak se mi zdá, že celý příběh se odehrál v hlavách nás všech tak jinak, průtažmo jinak.

 Vidím však jen do té mé, až oči jsou často průzorné, vidné i slyšné.

 

Po cestě hledáme ztracený čas, čteme alternativní časopisy, balíme ze stovkových i šedesátkových, vím, že tam je s náma ještě Jindra s pronikavýma, naléhavýma očima, co jezdí na longboarda sliduje a směje se a Sandra s kočíčím šlemem ve zraku, ostré rysy stínů zůstavají nezačerněné, s jemným přímým pohledem celé kupé strnulo, tmavějším okem svůdným diagonálem a časosběrem jednoho kouře z cigarety, netrpělivě držené před zapálením v mezistávce na trase Morava - Praha, čímž uspišujeme konverzaci a probíráme naše psychdelická, vytripovaná zjevení, jimiž jsme proběhli celý ten podzimní čas, jehož šedé nebe zakrylo slunce jas a zabarvilo země hlas. V jitru třas téhož dne, jako ze sne probouzí se oslava porodů budoucnosti, mne ona sláva dne 28. 11, jímž má zapsán být do dějin, dějin elektronické taneční hudby jako syntéza směrů tvrdších směrů na novém místě pražského času a prostoru, nebojácně jako den, kdy se odehrál Imagination Festival na Pražském výstavišti v Letnaněch. 

 

 

Po cestě odrážíme různé stavy a světy, očekávání a vystříhání se představ o večeru samém, Ať mysl plyne jak voda v řece a prsty s nemilostí Ťukají na místa správná a vyvážená, ať splavnost noci ve své moci tě má, tou touhou celá pozřená a rytmem uzákoněná, jen tak si psát a na vše vzpomínat, jak Veronika dává mi koutkem úst na srozumněnou, že dnes bude energie všech pro vrchol výměnou, slasného podzimu ozvěnou, ona mladá parka po zkušenosti prahnoucí, dobře že vyrazila i tohle je její Příběh.

Příběhy se píší proto, že všichni jsou smrtelní. 

My všichni odejdeme, dřív nebo později se to stane, vím to.

Učili jsme se na to nemyslet,

ale o to nejde,

jde o to být tady a teď

a vidět víc než dva prsty jedné ruky i nos a jeho vůně. 

Vůně života dokud ještě vonní....

 

 

Příjezd/odpoledne v Praze

'Jednou z věcí které mám na Praze rád

je rozmanitost povah a hudba jejích ulic,

rytmus těch dvou milionů plic,

když nasloucháš začíná tě zvát...'

 

Na Pražském hlavním nádraží obhlédneme halu s dlouhou polomírou a industriální konstrukcí a vydáme se na cestu k listopadovému Václavskému náměstí, tam se rozprchne část výpravy na nákupy a za fastfoody a ta druhá se dá do řeči, vydáme se s Mattym na cestu na Florenc, kde koupím lístek do Brna, neboť druhý den cestuji ještě na slam poetry finále na Flédě a za tím je celý slet myšlenek, sněm hudebních vibrací a směrů a tudíž místo vypravěče je rozebráno pro stín na polích a kostkách dlažebních v očích těch kdo je staví a vyprávějí, když se svaly zatínají, na autobusovém nádraží zmíním destinaci a vracíme se zpátky a pod Mattyho čepkou vyčnívá podivně srolovaná věc ukazující směr uzemnění, neboť všechny věky lásky jsou otevřené, největší a nejmenší mají dům vedle tebe.

Jenže ty děláš, že to nevíš, či tě to nezajímá.

Jediné co tě jímá je ta hudba, nebo ta droga?

Něco z toho si tě vybere, obojí splyne.

Nastane malá revoluce.

Krátkost to je to žití. 

 

 

Jdeme po středu Václavského nádraží a vidíme několik jevů duševních i fyzických, mraky se zastavili ve vzpomínce,  čas je zmražen pod hvězdami a lidé otevírají své drahé peněženky, aby odevzdali či proměnili to co vydělali, zhmoťnili své touhy, vrátili si své náklady, energetické, pracovní, denní i životní, ovšem za výlohami lidé stále nakupují, tak jako jak plují ve svých životech a kulturách, jímž přizpůsobují svá vyznání nebo je přetvářejí a klíček v písni všech hodin nad českým snem odzvoní a my debatujeme nad tou věcí, která nás přesahuje a my jdem, dále a stánky, dřevěné chatičky trhovců se otevírají a naše oči s Mattym přes ně zírají a denní světlo konce hledají, vinoucí se pod šedivou penterou, kterou nám mají dát dny, onen vzduch před akcí vsát a začít ji milovat.

princeznu z lásky nebo ze stesku,

který vyprchal před tisícem a jedním dnem.

 

 

Od dívky pod Václavským náměstím dostaneme letáček akce a víme, že je to den kdy se ona děje, ta akce, nikoliv Imaginace, ta se děje pořád, procesuálně v někom pokračuje, ona je principem rozpínání Vesmíru, kdyby jí nebylo, kdyby nebyla výlučně spojena s masou mysli, hmota by nemohla existovat...jen říkám...nic netvrdím..ověřte si to sami děti, v polovině Václaváku hraje pán na Sax vydávající dlouhý blues a jde mu to, pátravě po něm šacuji ten težko pojmenovatelný pocit řetězící ten moment a moment vrcholů půlnoci, vlevo slepá flétnistka pietně tká klidnou melodii pro uklidnění duše se rtů vytlačenými do podoby něčeho, co je na lidech skrývané a podrývané, a my jdeme a smrti podvratné se nebojíme, jen tak si povídáme o kořenech o tom, co nás vleče, co nás napojuje na vesmír a na životy našich slov a energií a co je s tím vnitřním šamanem, tím poryvem větru pravdy uvnitř, jež radí ti, co máš podniknout a jak se rozhodovat v démantu a drahokamu sil, jímž obdařen jsi žil.

Slabiny rozhodnutí jsou žíznivé klisny večerní.

Upíři mají za městem slet a kupují si cigarety značky Camel.

Bázeň jedné dívky z Afriky se rozpouští.

 

Po skupinovém holedbání a koupení dobrých věcí, přecházení a hledání obchodních světů, pod mústkem se zlatoústkem se setkáváme na růží a hrajeme na harmoniku tiše, jen melodicky dýchám ze slovácka ještě ten kraj co dlouho nespatřil jsem a poté nastupím do vozu dechu a jdu nahoru zpátky na Muzeum všech cest i s Romanen a celou skupinou oprašující své znalosti Prahy. Přivezli jsme kamarádovi cannabis, co přivezli jsme mu a v myšlenkách se otevírají ty kroky a za výlohou rybičky na palcích v thaiském salónu a březí třpyt té deky a hvězdy nejdou vidět, ovšem v přátelích se setkávají pohledy lun nebo zlodějů míz a od palců jde zářný chlad, studené dlaždice pražských chodníků udolají i únavnou tuniku člověka a průjezdy aut zahraničních automobilek tě neodbytně povědou k otázkám po pěších mraveništích metropole..

Už jsi jel někdy metrem vole ?

Blázníš mám snad na lístek?

Vždyť je to pár drobných?

Když piješ a spíš venku nemáš na něj,

žebráš a loudíš z mladých nějaké drobné.

Tak jako ten tam dole co se chtěl dostat domů,

tak hrál scénku, že někam jede.

...i to je jeho příběh.

 

Trasa Leťnany  

   ' Vybuduj postav pronajmi zorganizuj nazvuč promítni zaplať zkásni a vodleť'

 

Vstupujeme do z jedné třetiny naplněného metra, stanice muzeum, červená. A Falkej otevírá láhev capitána Morgana koupenou v Albertu pod můstkem, lidé koukají a my se nalazujeme doi ohřivna, dosedající rumová příchuť hořkne, slévající váčky na rty, zahřívajcí hladina vystupujícího pocitu společné výhry alkoholu dne, kdy jeda láhev Che Guevary byla zapomenuta v kupé...jaká to hloupá ztráta, naše oči nejsou všemocné, kdyby byli nesestupujme na zem, neblázníme pro slepotu a tanec vášní, nebloudíme bez jasnozřivosti...

 

Vystoupíme na Ládví a silný vítr protíná velké prostranství nad zemí, my pod zemí přestoupíme na trasu, jež na konečnou nás dopraví a tam se vymetrujem, vylodíme své kroky k métám destinace, smějící se a pozornost budící cizinci, (nebo to pozornost budím já?) potkáme a začneme s nimi řeč na jednu úvodní tému,

'Are you arrived for Imagination festival?'

' Yes for sure we are here till tommorow 2.0. p.m'

jsou z Vídně a také přijeli na festival, řekli mi jména, tři chlapci z Vídně a jedna pěkná dívka, jména v zápětí zapomínám, je mezi nimi Slovenka s tatranským akcentem, překládají a já improvizuji na anglické struně, ptají se na ceny za marihuanu a extázi, a restrikci extáze mezi jinými drogami, na papíry a zákony distribuce, shánějí něco marihuany ve fázích českých zemích...

 

'It's A drug category man but here its alright' říkám, že dnešek je posvěcený, půjde to...my jen dáváme kousek kléšky na košta, oni ubalí pohulí a my vyrazímě dále do severního studeného větru po levotočivém chodníčku u silnice, slyšíme první zkoušku z PVa Leťnany, za dvě stě metrů nalezneme benzinku a stavíme se na dobrou kávu, čokoládu čaj za patnáct korun, která se platí paní prodavačce a pokračujeme dozadu, tam kde ulice za Leťnany směřující dál, pán na zastávce nám ukazuje jednu hospůdku sportovní, ta plná je štamgastů, kterých sport polije, jejich pohledy jsou spíše vybízivé k odchodu, místa tam pro nás nění, však stále naději dál ve vzduchu zejí, pizzerii na obzoru rozprostřejí, naproti pajzl, vbíhám dovnitř a tam rapuje jeden řidič po službě o docela obyčejných věcech, běžím zase zpátky, volíme pizzerii, název italský Ristorante Il Giardino , usadíme čajem zhřejíme své rty a těla, uklidníme mysl nad časem a klid zajíme svou slast, povypravujeme co v našich životech a pracích se koná a vydařeně se zahřejeme před akcí nadcházející horečky beatů noci, naladěni úsměvni tací jak ptáci moravští a křepelky co žijí jen jednou, jak v ní sní, jak v ní dravě touží spát, doubravé sítě ze stropu, decentní a příjemný interiér, toalety a převlékání,

nejíme jen pijeme, podají nám lístek na zaplacení v černé kožené spřežce,

pokyn k odchodu, čas se naplnil,

prvočástice tě rozdrolí,

když si nevšímáš okolí,

vesmír tě má v moci. 

 

 

Přístup na plac - 'Dnešní studiový chtíč je eruptivní, sonický průmysl je mimo krabici

jediné pravidlo které platí, je myslet out off the box...'

 

Poté znovu ven až do místa činu, po chodníčcích se hromadí listí opadávající z dubů a jasanů, před osmou svatostánek zprvu otevírají, předtím  lidé křičejí a vyjadřují svá nedočkavá provolání, vyjadřují dlouho nesoucí euforii a energie nad touto tisícivou A nocí, vyrážíme s naší osmičkou do noci, kdo by pomyslel na úsvit, když máme celou noc před sebou ?... Snílkové to mají těžší, vidějí silulety zítřků a poté se vracejí zpátky po chodníku kolem benzínky do Letňan, popíjejí cestou a myslí na to jaké to všechno bude, aniž by se cokoliv stalo...zevnitř rezonují textuty, mysli položené níže, aktuální volume zatím nízké, počet lidí ve frontě na stovky čítá, venku se lidé již páří se svým čelním kříkem, očekáváním, euforií a nadšením před tou nejlepší bass music akcí podzimu, jaká se tu kdy odehrála, otevření vesmírného prostoru výstaviště, experimentální zmizení industriálních prací, skupinka druhá přistává na vlakovém nádraží v 19:13,.. mezi nimi jeden studující adept vesmírného kolosea a tři pracující postavy milující radost, míří za námi, 'fakt-jsem-to-potřeboval- Dejv, dvojka Houčimián a Týna vyvření pro párty a ryzí chlastometr a derviš Ctirad, telefonát polohlasně, že jsme vevnitř...jenže se setkáme až za dlouhé dvě hodiny.

.

.pomaleji se usebíráme do útrob obou hal, s Mattym a Denčou jdeme blíže do štrůdlu lidí, nalézáme vstup a lidi co se těší odkud přijeli s Moravy, čech a dalších míst, Linzu, Rakouska a jiných velkých měst Evropy, už to jde slyšet akce začíná, bary připraveny, za barem nervy našetřeny, hostesky od Finlandie a dalších značek se obíhavě stříhají s houslema do nichž vsouvají panáky, merchendansing jede po stovkách, přímá stovka kapitalistické konsumpse, stále jí podléháš, znamenitě bereš si náramek, kup si mne kup si mne abys viděl že gumová kroužková věc potěší dnešního tvora, jako by to znamenalo kroužkovou tupost, davovou instanci věku a příkazový řádek, nebo taky něco na co budeš vzpomínat do konce života, neboť ta hudba tě přežije ta hudba je věčná ta hudba je ve věčnosti a jejich imaginace nese imaginaci a tvou a ty k nim patříš ty je miluješ i nenávidíš ty jsi člověk s dílem uvnitř sebe s dílem v srdci s milionem rozporů a svárů, udobření a krásných seznámení na hranici předurčenosti a slévání absolutního míru a absolutní nicoty. 

Navnazené okamžiky boilerových způsobů žití, na jamky těch klíčových okamžiků vařících se ve světle maximalismu beatu a řezajícího světla reflektorů, které rozorávají jeho obraznost vysouvající se někam dopředu, výš i níž zároveň, vidící špendlíkovou hlavičku v hlavě supersonica běhajícího sálem, balí ji do hávu futuristické ascendence a přikořeňují ji neznámými přísadami, které ještě nespatřili světlo světa ve změnách hudebních struktur, které nanastali, nebo se zřítili dovnitř pohlceny jen táhlým ústraním a životem v usedavém rytmu ve starém křesle ve kterém píšu tento odraz, jehož stín je váš stín a moje láska na naší straně neustávající, trvající, přesedávající, shovívavá a klidná. 

 

 

První půlka -

' Nyní bych vás měl navnadit do děje který už nastal a stejně není za námi trvá v Nás...'

Řekněme, že to začalo dříve a ve splavném páru atomů, nuklidů, proteonů a molekul popíši běhavá stanoviska mnoha rovin subjektivního emergenta, vysílajícího několikeré síly blahočepé noci, v níž se střetnula elita drum and bassového světa, vystupující v časovém rámci jedenácti hodin, dohromady se na obou stagích vystřídalo přes pětadvacet projektů, producentů, umělců, dohromady dvacet dva hodin taneční akce, řežby za účelem seznámit nás s novou i starou tvorbou, kterou známe, méně i více, milujme i snášíme, drží nás nad vodou, umožňuje nám tvořit nebo jen navnadit atmosféru do které se rádi dostáváme, či z ní prcháme, abychom unikli sobě samým, svým strachům, své době, svému svědomí, nebo jen čirým představám o absolutních kvantech, teleportujících kvantových skocích, mimozemských prostitutkách-gladiátorách, Dj' kách z daleké budoucnosti, cestovatelích a přátelích, kteří se neozvou v moment, kdy je hledáš nebo kdy je postrádáš a víš, že jsou tam, protože jsi jednotou, všichni jsou tou rovinou, závislý na cestě, která vysílá decibely, hluk, stratosférické oko tance, řízený guidance, artificielní inteligence na druhou tříštící obavy o naši Budoucnost, sjednocující nás na hraně nové éry, kam vstoupíme když to zažijeme.

Z recenzuji zde průběh prvních hodin, vybíhám na plac, Devastator stage je hned vedle vstupního lobby sálu, proskakuji do ní, vidím středový ostrůvek pro Vj'e, jejich práce mi přijde fascinující, vytvářet koláž obrazů, synkopií a tvarů barev a struktur na drážkách, obrazovkách, ledkách, práce se světlomety a lasery přes všechnu tu deformativní práci se strukturami vnímání to má obecenstvo udržovat navnazené do pořádné porce nezvyklých kousků, tanečních vlasců a třásní, hardcore lidé jsou výluční, dupou do oslňující série beatů, tvrdých elementů pastvy palety v níž je utkána často melodická, euforická textura, v níž se objeví oni s rukama nad hlavou oslavující vteřinu obíhající kolem orbitů nezapomenutelnosti a odevzdání se vyšším nedotknutelnostem Přítomnosti.

Tak to vidíte, snaha o postřehnutí první hodiny, vím že na Devastatorech byl Maicus a již stříkal barvu do fialové a nasadil tam mnohé hymny, při proběhnutí venkovním koridorem, který měl asi deset metrů jste se ocitli hned v druhé stage, Imagination Bass Music Stage, nejúchvatnějším cirkusem který jsem doposud spatřil, nebyl projektovaný jako oslňující část festivalu, ale jako dekorativní oko celkého konceptu festivalu, jak později poznamená Houči je to obrovské oko a křídla vážky vystřelující synteticky nahoru do stran a tvořící tak fontánů jíž proudí veškerá energie tvořená digitálně a tak dopadám na myšlenky, které mne tvoří a jsou neusínající pěnou na programovatelnosti božího digitálu fotek, záznamů a odrazů nesmírné knihovnice pohybů, úryvků tance gest, přímé esence dotyku s posvátným, hibernovaným filmem panoramatu současnosti, kdo byl na střeše zkušenosti, rozvětvil Budoucnosti, ale co však se drží v jeho sedimentech, plánuje návrat svého porodu. 

Dva známí čeští Dj's se sluchátkama na hlavě, jednoho znám a slyšel jsem jej mnohokrát, druhého ještě zatím ne a proto se těším, stoupám si přímo doprostřed celého areálu, pod středovou čárou směřující k pódiu je linka zakrytá kovovou střížkou, jen se koukat, poslouchat, vlnit, uvědomovat si celou vteřinu písma věčnosti, kontrolovat a jímat nádech a výdech, snést se pro letku všech pocitů, celé palety pro kterou jsi byl stvořel k zažití toho všeho, venom, mem a participace na vzpomínce českého ducha budoucnosti, tak jak hráli ti dva naši kluci ? Oslavně linoucí pohodou známých pecek, řezených v pomalém, ještě dávající na čas se připravující v tempu první hodiny, dalších deset mělo následovat dobereme se konce, dobere se čtenář se mnou konce, má hudba nějaké hranice a jsou u ní konce...? Prostor pro otázky se otevíral i po deváté hodině,  kdy devastator obsadili Inner Heats, se kterými jsem zažil skutečně transcendentní necky jedněch psychedelických ležení na planetě Zemi, Bass stage však přišla pozdravit dvojka z anglického ostrova...Six Blades...dvojka  aka Jack Wakeman and Mike Davis se potkala na střední ve věku šestnácti let a začli Djovat, pak do dali do kupy objevili drum and bass a ten jim dal podnět a tak začli ve svých jedenadvaceti produkovat svou hudbu a dobře udělali, zkušenost s nima bych popsal jako vývrtkové neuro nové třetí generace a melodické až medové přechody hospitality bass linek ovšem ze sociálním, kulturním, rezistativním dopadem kobry, zenitní rezonance osm Xc, kamery připraveny, párty nakopnuta...( maj single Corksrew ty dopadající spúře stupňující linie ). Ohledně celé základny obecenstva tak ta začala vybuchovat už krátce po startu a šlo to znát a já se nepřestal dívat a zaznamenávat že zaznamenávám záznam, který se stal až zítra...a dnes se vlil do skutečnosti už dnes.

  

První půlka plesu narkomanů vypadala poněkud usedleji než se dalo čekat, stíny paranoia a nelegálních prostředků, tanečních prostředků extáze, droga jež způsobula kulturní revoluce a její dopad cítíme ještě dnes za stálého oslavování tohoto božstva, témeř uvěřitelné euforické iluzi bohorodičky, zrození purpurového slunce, bílé hvězdy bez mraků, motor bez zádrhovaná šlape po pěšině, v ten moment se ubírám dál v sál, neb za roztočeným Dj's kým pultem se objeví dobře známá tvář čelní hvězdy, zakladatele Titan Records  Alexe Marka Calverta, vydobytého mistra mixu za deskama, producenta a miláčka českého publika, který to umí rozpálit i slovy do majku, jak předvedl a tím vyslal perfektní set na rozproudění do stoupání horních pater noci, zde ponechám stranou afekty, licitace a víření křídel tanečních nohou a řeknu jen, že vizuální stránka doprovodných projekcí byla opravdu fenomenální a výpravná, pohádková i vesmírná zároveň a hlavně ilustrativní a obzorová, A.M.C.  zanechal za námi další sopku plnou přídavků a údálostí a my jej určitě chceme jej uslyšet a VIDĚT zass!

Blíž než jsi myslíš a potkáš se s nimi, druhá skupina vyjíždějící ze Slovácka rychlíkem o třetí se dostává na plac v prvním sdělení kosmické imaginace, vidím je a objímám úsměv, všechna ta vřelá přijetí, dojetí energie scény, velké to hry na čekání osudovosti, úsměv předurčení k zábavě a tanci, jaká to mělkost provívání toho všeho, co jednou pomine, zanikne, vznikne, a všichni s tím žijí po svém, až na konci konta všech dní se sláva v jiné dimenzi, v jiném nebi rozední a znovuzrození setká se s písní, pro kterou jsi uvěřil, až na konec lásky, kdy se dechem v ní narodil a zaměřil, další podlomené jiskry těch chvil, zjihnout tělem prutem oněch žil...

Vstup portálem - cesta na mrazivý ostrov vulkanické Imaginace

(zde stál text, který později zmizel, ale jak skvělý předtím byl...)

Po nesmírném vystoupení A.M.C přistoupila k letovému pultu dvojice astroinženýrů bass music, připravující letové drážky pro odražené stalaktity energie příčné i pruhované kosmoplazmy bass music, Ben Hall a Simon James spouští decibelly slamů, drážky mezi obrovskou prostorou sonickou energií, nastupující vitráže ploch udeřily mezi světy a my se vznesly do středu mapovacího centra pro energii cirkulárních systémů, zjevili se dva naši hrdinové, obrovská hlava supersonica padícího k západu za záchranou planetární fúze a Flashe Gordona ve zlatých botech hledající čtyřicetinásobnou rychlost zvuku oscilující na hranici dechberoucnosti, protínám vrchní nachové oblaka ve vrcholném rozpětí nebo umírám ve hvězdných soustavách navždy, nezvěčněn dropem eskalujícím za hranicemi těch pro které jsme se zrodili v jediný okamžik, který nezaniká, nemůže zaniknou aurou pro trvání bassových linek zapuštěných do světa v milujícím tahu dvou projektů, architektů budoucnosti světové bass music. 

Jakmile Deltoví vědci odhlédli od tryskových navigovačů, my se dotkli prstu božího drum and bass mana vznášejího se ve stropních tocích mléčné dráhy rozepjaté ve spirálních ramenech, přistoupila dvojice Paul Harding a Benjamin Mouth, z původní legendární šestice Pendulum, jež přepsali tvář a styl drum and bassovu, geniální fúze rokové a rokokové inspirace, nadčasové lyrické trasy chytající za nejvyšší příčky dechu, až k dálným sloupům po nichž se vine hvězdná sůl vesmírných koncentrací, míza hodinové extáze v níž zazní všechny známé skvělé ukázky tvorby, roztřílejí zase lidské jádro těch co si přišli na své, i opakovaná podívaná má své výlučné místo na slunci plné rostoupí lávy noci.

V ten moment exploduje Supernova, nejjedinečnější okamžik od tvoření počátku vesmírné energie, substance sama nám v myslích organizátorů připravila dvě symbolické cesty, první je znamení budoucnosti a varování nad cyklem současné evoluční mašinérie, kdy obrovský orbitální bionický strážce dohlíží nad planetou, odrážející vnější hrozby z hlubokého pole vesmíru, mající na mušce vnitřní hrozby lidstva i nepřátelské průniky za obranou línií zbraní našich prostoupení. Organizátoři se tam postavili čelem a stoupli si na hranu nové éry, aby vykročili do dalšího roku s plánem, jež obsahuje symbolické vysvětlení jejich cíle - most příčná hra obrazného stavu, chladná a ostrá skaliska vystupující před hradbami, kdy my vstupujeme mezi odlesky vulkanického skla, jako strážci a objevitelé, vládci ztraceného ráje, ponořeni do světa nadčasové imaginace, užíváme si svůj čas na tomto světě, jen když jsme svobodní, tak beznadějně svobodní, že za to všechno znovu zaplatíme, svým nadšením, enthuziasmem, časem svých smyslů pozemských a dotekem na paletě místních jizev bytostných pomíjivých a za nimi již jen cesta a věrné zjevení Vize pro Budoucí.  

A my vstupujeme zpátky na scénua do ní se noří dva elitní borci nové i staré hry, otec labelu Viper Recordings a jeho největší eso, Ed Rush čelem, Audio hrudí k nám, po této hodině masově potemní, rozlijou se svitné kapky potu a mnoho z nich se louplně další extrakce a vytrhne se z ekvilibria tanečních částic a úponků nového dne, jedna hodina ráno, slyšíme nová neurofunková zjevění, jaká to svátost letů nad městy budoucnosti, jaké to systémy vybuchující nebula clustrery, barevně se měnící cisterny dobíjející kluzáky a prostředky, jež dosud nebyly postaveny, jen mastering toho zvuku trval dvacet let a jaký je dopad, vzpomínka nemine hranu, lidé chtěli umřít, neboť je potkali vánoce o kroupek dřívě, Ed Rush vyprodukuje dálniční spoje po nervových soustavách dneška a zítřka a Audio slaví narozeniny zrovna v den festivalu, jaká to slavná noc, střídavého proudu a elektroponické války přídavných jmen hudebního světa přátelství. 

V poslední době jsme viděli mnoho úhlů pohledu, my sami známí tou nepředvídatelnou erupcí na jazyku, danajštví dárci snu a chlebodárci slova, my loutky za ocelovým zábradlím, schoulené a propocené, jak si tak utíkají sliny, krev a živiny, další z vůdčích směrnic tvrdšího jádra scény propojí své síly a my se díváme na BSM VS. State of Mind, jak destruují textury parketu a vystřelují z tanečníků jejich mozky, vybarví je v jiných, tisícerých barvách, odrazí o zeď, nebo je mechanickým, těžkotonážním kladivem vyprázdní zpátky ze všech spojů a hymny těch dní se vrátí a my eruptujeme a kvartujeme, vřeme pro nové spoje, hra imaginace ne nekonečná, protože krátkost toho celku je v těch které jsme zrodili0.

Soumrak a zrození Mefjúsova génia 

O vítání nových sil nad hudební elektronickou scénou a sonickým průmyslem bylo řečeno mnohé, ovšem principy a mechanismy těchto sil a celková dynamika připomínají spíš kabinovou hru, páter noster v náručí vyzařování a pohlcování paprsků a energeticko-plazmatických akuzativů bílého trpaslíka, který sám vyzařuje teplo a hodnota jeho energie je nestálá a tak tu stojíme uprostřed noci nad vypůjčenou meat metaforou o uzavřeném kruhu světa elektronické hudby, pálíme předzvěsti a necháme se unášet pohledem na nově spoje, mozkové a neuronové reimprintace když tam nasadí Brainwork; differenciace senzória a dobře vypadající Budoucnst, Martin Schober aka Mefjus píšící hudbu pod Critical Music: neurofunkový mág stavějící na generaci nových počítačových technologiích, logických invazích a společenské emulaci u zdroje součastného inovačního potenciálu, Emperor: Mefjúsův kámoš a velký talent scény, dohromady vytvořili fúzní colab. směs na kterou se vzpomíná s polarizační blažeností a typickým śumivým úsměvem příslibů velké budoucnosti, pro popisnost nechávám místo otevřené, neboť oba dva mají v krvi a prstech skutečnou muzikalitu a vědecké, chirurgické kotouče určující dopad na správná místa před výbuchem něčeho dalšího co se u nich chystá a šustne,

skutečnosti zítřka odzvonilo a na tuhle bookingovou chloubu se píšou ohlasy ze všech stran 'z nejlepších setů co jsi slyšel'  ' vítání mezi božstvy' ' páteř neurofunkové scény' , pryčna superlativů je nedostihnutelná jako budoucnost na krásném nástupišti jehož jméno je neznámé, neboť ani civilizace neví kam to směřuje, festivalová jednoto erupcí vzdušných zámků ostrovů nad vyhlídkami světů. závěr nejúžasnějšího setu v leťnanské porci, nejhladovější lidi při světle D'nB'.

Love It. They Kill. I've Awed'

Pozvánka : další zastávka leden, Mefjús vs Maztek, kanibalistická hra na technologické války v pražském rezidentním chrámu-

(post-editace lidského ega...V těch chvílích kdy se initializuje program a voice over říká něco o propustnosti systému a ty se vaříš v té šťávy z které jsou utkány všechny zlé lidské vlastnosti, aby jsi opustil toho, koho pořád pronásleduješ, hudba tě osvobodí, neb cíl je pouze začátek a mozek překládá jen omezené množství vesmírných frekvencí, jeho frekvenčí záklopka drum and bass je právě jeho totální průser, obžer se mozku žiletkou nasedající duhy vortexů...

Všechno je jedna monolitní trvající vize lásky a naděje, hlas srdce)

Parcely se roztrhali, břidličnany povolily zeď šlahounků, tichošlápci mixážních pultů ze syntetického turínského plátno vydali záření v telekinetické drapérii a my se vydali do propasti ranních stoupání po klesající cestě dlouhého dýmu a ostřejších parcel vídaje tak člena Teddy Killers za pultem po čtvrté ranní vlnit staré klasiky, uzpůsobené setové strategii, žádné nové pecky, však ty přicházeli od předchozích masérů, pozičně ustupuji skokem na devastator kde válcují Sickest Squad, vidím ty tváře, nezdolné a s maskami hrdinů, sériových vrahů, opozičních lídrů systému, rezistentů, rebelantů, je tam i prezident Obama smějící se, kapitalictická velmoc na lodi světové katastrofy, krása těch stánků, prodávajících, brigádníků ve stáncích s cigaretovou potravou, nová a nová touha po odpočinku a uhovění se na malý moment.

Před tím než na Imag Bass stage nastoupil Jindra Brejcha a.k.a Forbiden Society naše skupina se uvolila sednouti na okraj a začít instalovat mízní krystalický prach levou či pravou dálnicí svaté sliznice, mládí vpřed a to hned, Jindra hrál věci co lidi vylosovali a nahlasovali, vší silou nasekal senzačně a rozedral zástěru zášti nad nejúspěšnějším českým drumerem scény a tím je co oslovit ve hříchu těžkotonžní nátury jeho metalneuráčových riffů a solárního metálu řinčících kladiv drtících kolesa byrokratického teflonu systému.

Viděl jsem jeho oči staly se vnějším pláštěm pláště těch kteří stáli proti stínu obzoru hrdiny, slepé oči mas vařící se v porfyru a amaraldické šťávě potratů. 

.....Industriální bombardování aneb Rusko Italská Apocalypsa o sedmé...

Jak již pravil jeden nejmenovaný divák, zvát dva zlé týmy do rakve je beznadějná přítěž, ale nikoliv na tanečním parketu, to uvítá poprask taneční scény roku, riskantní, ďábelský tah, geniální věc, show pro milovníky zlých pohádkových postav a industriální řezbáře lithiových a titanových žiletek, cirkulačních pil, nádražních jeřábů, vysokozdvižných majáků, půlnočních fotonových sirén, vztakových havarů, titrážních destiček, brzdových kapalin, otáčkoměrů v pozoru červených kruhů, pískajících destitů a pístů rozvařeného nuklidu, tavící kotlíky lidských pěstí, žíloví naběhlé do bílých smrtí lítavice, pomalované kriminální živly, svědomité obraty zad a vraždy na cestách u oprýskaných zdí, ruské předměstí a italská bojová pole, celé soustavy armád zničené jedním rotačním kulometem, praha žijící praha odvěká, úsvit blíží naše prsty a my se míjíme s osudem, nebo on nám dá za vyučenou, učeň připraví, nainstaluje na lesklý, černý displey tři prachovnice, srolovaná bankovka věští sílu, stoupnout a jít a on mu říká, klíčové označení, pole, mise, plynová maska, hallucinator o sedmé ranní, nájezd se zkázou, odpovídáš: už víš proč extáze, plynová maska, první světová válka, tvrdý přístup, maska, oblíbenost drogy, tisíce zaujatých, ramena nesmrtelných blížících, odstavených, ta svátopustost parketů, ať alespoň jedno místo je chrám na Budoucnost, Leťnany po všechny věky věků, 

ámen...a všechny kulatý a bohorodičky ať smete potopa, 

správní lidi a hlavně tanečnící se umí hýbat bez drog,

silou gravitace, vůle a nezdolné obratnosti,

atletická mizanscéna,

---------------------------------

Ze šatny věci a papírek, oči jako netopýrek.

 

A už dost,

několik lidí se vypotácí na světlo boží,

 

Ach matko to byla párty, legenda nelhala, Praha je svěcená, hříšná,

andělé jsou za démony a naopak,

 

'No tak synu, už toho nech, přátelé nabalí, vezmem pár švestek a jdeme na metro, na Moravu,

posbíráme přeživší, pozůstalé rychtáře, ravery,

smějící se parčík, kontemplativní místo...

 

A zase jednou narychtěnou

Mízo těch beatů, paprsku světla světů,

Na vzpomínku.

 

Děkuji přátelé za vaši přízeň. 

Byli jste nejlepší. 

A i ti nejhorší stáli za to.

 

Břitva je krátká věc

tak se nepořež.

Pohádka potemněla.

Příští rok. Most do Temné hory se znovu otevře.

 

Budete při tom ? 

:-)ú))))))

 

Autor: Saltech