Tandemový seskok padákem

Smrt první

V roce 2007 jsem při brouzdání na internetu narazil na tandemový seskok padákem. Pustil jsem si několik videí na jutubku a řekl si - jdu do toho. Objednal jsem se a od té chvíle jsem byl permanentně nesvůj. Moje mentalita byla v cajku, rozum pochopil, že mě to může někam posunout, jen jsem cítil, jak se mé tělo pořád chví, bylo v radostno-obavovém stresu.
Takže v den smrti hurá vlakem do Kolína, stama taxíkem na sportovní letiště. Na klidu mi nepřidalo, že se dost dlouho čekalo a i když jsem byl objednaný na určitý čas, skočil jsem asi až 3 hodiny po příjezdu.
Paragáni - bodří chlapíci, krátká instruktáž (při výskoku z letadla se musí dát obě ruce za hlavu a prohnout trup dozadu; kdybyste skákali naplacato, udělal by se pod vámi vzduchový polštář, na něm byste se mohli začít točit, namotat do šňůr padáku, ten by se nemusel otevřít a po pádu z výšky 4 kilometrů byste patrně utrpěli zranění neslučitelná se životem.).
Dále tu máme veřejnost, motají se tu rodiny zúčastněných, brebentí vzrušením, popíjejí kávu nebo čaj z plastových kelímků, poskytují padákovým sebevrahům morální podporu, vyhlížejí na obloze malé barevné tečky padáků, filmují..
Lidi po seskoku poznáte snadno - jsou rozchechtaný, v euforii, ženy jako po orgasmu. Třetí skupina, odsouzenci - čekatelé, bledničkovitá stvoření, ve kterých by se krve nedořezal. A ač se někteří muži snaží své obavy zpracovat přehnaně chlapáckým chováním, stejně si všichni připadáme jako v povídce Zeď od Jean-Paul Sartra.
Pak už jdeme na věc.
Oblékneme kombinézy, jsou nám zapůjčeny ochranné brýle, oblečeny a upnuty popruhy, nastupujeme do stařičkého letadla Finist z vlnitého plechu.
Vzlétáme, vystoupání do čtyř kilometrů trvá asi čtvrt hodiny. Sedíme na lavici v trupu letadla, paragáni se na nás povzbudivě usmívají. Přemýšlím nad tím, jak by asi vzali, kdybych jim řekl že neskočím, že se s pilotem vrátím na letiště (bože, já jsem taková sračka!).
A jsme nahoře, můj paragán si mě připoutá popruhy na břicho, pak si sedneme do už otevřených dveří, sedím mu na klíně.
Pod námi jsou oblaka.
Vyskočíme.
Kurva! Kurva! Kurva!
Toť můj vnitřní komentář k hrůze volného pádu. Pak už jsem se stabilizoval, prohnul do "banánu" a řítil se vzduchem. Po čase paragán křiknul: otevřem' padák. Tak jo. Ale na to se stejně nemůžete připravit, to je děsná prda, když se řítíte rychlostí cca 200 Km/h a najednou vás padák vybrzdí. Je to hlavně velká rána do prsní kosti, když už pak letíme nad krajinou, tak přemýšlím, jestli jsem náhodou neprodělal infarkt. Plachtění padákem nad Kolínem je fajné, vždyť kdo by nechtěl vidět z ptačí perspektivy obří montovnu TPCA.
Můžu si zkusit šňůrama řídit padák, potom už za chvíli přistaneme, musím zvednout nohy nahoru - a.. PŘEŽIL JSEM!
Obrovská euforie, pomůžu pobrat a odnést padák na základnu, pak se převléknu z paragánských hadrů, dostanu certifikát o seskoku a jedu dom. Ale jak? Na letiště jsem přijel tágem, zpátky si budu muset něco stopnout. Nabobové v audinách a džípech mne drze míjejí, zastaví až rozhrkaná dodávka VW s opilými polskými dělníky, chovají se přátelsky, ani nechtějí přidat na benzín. Ve městě K. se začne vyplavovat adrenalin/noradrenalin - mám obrovskou radost ze života, chtěl bych se s někým porvat, sbalit místní kočku. Na mojí smůlu ale v centru Kolína dnes chodí jenom samé šklíby a do fightu se taky nikdo nežene, a to i přes to, že do různých chlapů valim děsný sračky a dost drze si říkám o cigáro. Nic, couvaj'.
Jedu vlakem zpátky do Prahy a tam už na mě sedá únava => do pelechu.



Smrt druhá - s odkladem

Volám do Impactu, jestli to platí, oni, že se mi ozvou, že jsou nepříznivé prognózy počasí. A fakt se ten den neletí. Jak mi řekl jeden skokan, skákat se dá i v dešti, ale dost to bolí.
Spadl mi kámen ze srdce, ale zároveň jsem smutný. Paradox.
Přeobjednám se.
V určený den se dostavím na letiště, je slunečno, velký hic, po seskoku budu úplně propocený. Dnes jde vše rychle, budu s tím paragánem co minule, takže už jsme trochu sehraní. Je tu rozdíl, skáčeme ze starého Antonova (AN-2), ne ze sedu, ale před výskokem stojíme ve dveřích.
Co mi nejvíc utkví v paměti - sedíme v letadle, paragáni a tandemisti, čekáme, až budeme v požadované výšce. Nastupuje mi adrenalin, vnímám všechno ostře a jako bez barev. Najednou jeden skokan koukne na výškoměr co má na ruce, řekne - už jsme ve třech tisících, nasadí brýle, odšoupne dveře a vyskočí ven. Sleduju ho, v tu chvíli vnímám všechno hodně intenzivně a říkám si, jaký to máme zvláštní zábavy.
Seskok cajk, na zemi se ptám parašutisty, že jsem si v antonovu všimnul podél stěny ocelového lana, tak jestli ještě používaj' starý padáky, který se musí zaháknout (stand up, hook up). A on že jo, o víkendu s nima budou skákat.

Tentokrát se do města dostanu snadno, autem mě sveze jeden spoluskokan. Manželka do něj celou cestu kéruje, jestli by si nemoh' najít bezpečnějšího koníčka, čemuž se srdečně chechtáme.


Závěrem: tandem mě zbavil různých strachů, dal mi nové sebevědomí. A jako Blíženec jsem si opravdu užil svého živlu - vzduchu, vykoupal jsem se v něm, svištěl mi kolem ušálů, rozfoukl mi držku do neskutečného tvaru, vitalizoval mě.