Hudba nebeských cvrčků

Hudba nebeských cvrčků

Pokaždé, když slyším čisté hlásky dětí ze souboru Radost, vybavím si nábožně naslouchajícího Cvrčka Ondřeje Sekory. Z přístroje, vzorně opraveného Ferdou Mravencem, se mu totiž ozve Rádio Nebe.

Jestliže se k takové pěvecké dokonalosti vypracují děcka, která určitě dělají chyby v diktátech a zápasí s matematickými příklady, nestane se to samo sebou.

Nejpovolanější člověk, který tohle může vysvětlit, je umělecký vedoucí souboru Vladislav Souček. Souboru věnuje všechen svůj volný čas – a taky sebe.

Konstituovali se v září 1961 na základní škole v Korunovační ulici. Hned druhý rok se přihlásili také žáci jiných škol Prahy 7. Menší děti ze čtvrtých a pátých tříd se sešly v přípravném oddělení. V té době přišlo mezi ně dvanáctileté děvčátko Zdeňka, výborná zpěvačka.

Do šestnácti zůstala ve sboru, pak odjela studovat na pedagogickou školu v Berouně. Po absolutoriu se vrátila do Prahy a začala bývalému učiteli pomáhat.
Že nemají rádi jenom společnou práci, ale také jeden druhého, poznali na jednom z putovních táborů. Zdeňka v té době dovršila osmnáctý rok.

Pokud vůbec existuje ideální manželství, možná že je to právě to jejich. Paní Zdeňka je svému muži pomoc a roveň ve všem všudy.

Také pochopení mu bylo zapotřebí. Vzdal se totiž funkce ředitele největší pražské průmyslovky, aby měl na soubor víc času. Věděl, proč to dělá. Z několika desítek tu je dnes pět set čtyřicet členů ve věku od pěti do dvaadvaceti let. Dospělí přecházejí do Gaudia, kde zpívají i sedmdesátiletí. Pýchou pana Součka je Koncertní sbor, který má osmdesát členů, a Komorní sbor, Cesmína, v němž zpívá osmačtyřicet starších děvčat s mimořádným nadáním a zájmem o hudbu. Paní Zdeňka Součková založila také čistě chlapecký ansámbl Pueri gaudentes.

Posluchače udivuje šíře a mnohojazyčnost Součkovic repertoáru. Nespecifikovali se na žádný konkrétní žánr a zpívají zásadně s originálními texty. Naučí se i starou polyfonii. V současné době se manželé Součkovi snaží o gregoriánský chorál.

Metodika? Prostě se to předvede – a děti to musí pocitově vstřebat.
Minimálně jednou za rok se jede na tábor. Vznikají tu hlubší vazby nejen mezi sbormistry a jejich svěřenci, ale i mezi dětmi navzájem. Hlavně se však za ty tři týdny udělá tolik práce, že to vydá za tři měsíce školního roku. Radost už tradičně tráví část prázdnin v Letařovicích u Českého Dubu. Tábor je sparťansky zařízený: spí se ve stanech, spacák si každý přiveze. Žádný přepych. Děti tam ale rády jezdí, oželí třeba i zahraniční rekreaci u moře s rodiči, jen aby mohly se sborem.

Děti také rády vzpomínají na zahraniční zájezdy. Projely všechny evropské státy včetně severských zemí. V Anglii a Skotsku už byly několikrát. Komorní sbor se navíc na pozvání BBC předvedl v sérii vánočních koncertů v Yorku. Ze zámořských zájezdů to byla osmnáctidenní Kanada, chystají se tam znovu.

Finanční situace Radosti ale příliš radostná není. Do pátrání po sponzorech se zapojili i rodiče. Zatím nejsou úspěšní. Jedna matka se pokusila jednat s nejmenovaným prestižním podnikem. Bylo jí řečeno, že peníze by dali na odstraňování následků drogové závislosti. Když matka namítla, že využití volného času pěti set dětí je nejlepší protidrogová prevence, dostala tuto odpověď: „Může to být pravda, ale nás to nezajímá.“

Uznání se sboru dostalo řadou cen na mezinárodních soutěžích. O kvalitě sboru vypovídá i častá součinnost s profesionálními tělesy, například hostování ve Státní opeře Praha (Carmen, Turandot, Boris Godunov) a spolupráce s rozhlasem a televizí.

Gaudeamus igitur! Dokud zpívají a hrají, dokud neztrácejí nadšení a optimismu, radujme se!