Jsem jako každý jiný člověk
Anotace: Játrům se odedávna říkalo „Orgán života“ a byla ceněna víc než srdce a mozek.
Jsem jako každý jiný člověk
Rozhovor s profesorem MUDr. Miroslavem Ryskou, chirurgem Institutu klinické a experimentální medicíny
Každý smrtelník má trému, když tam vstoupí. Klinika kardiovaskulární a transplantační chirurgie je posvátné území, vzbuzuje respekt. Tady – když se svěříš doktorům do rukou – jde o všechno. Člověk může existovat bez oka, bez ruky, bez nohy. Je-li rozumný, přejde takto ochuzen na „náhradní program.“
Ovšem bez ledvin, bez srdce a cév, co k němu vedou, nebo dokonce bez jater – sbohem živote!
V televizi jsme mohli v Teleskopu sledovat transplantaci jater. Byl to fascinující zážitek. Deset minut jsme byli svědky boje za záchranu života mladé krásné ženy. Ve skutečnosti ale trvá operace šest a až deset hodin.
Játrům se odedávna říkalo „Orgán života“ a byla ceněna víc než srdce a mozek. Vyjmout je z těla mrtvého dárce, rychle a šetrně je dopravit k člověku, jemuž tento orgán selhal a hrozí mu smrt, připravit jeho tělo na přijetí cizího orgánu a ten zas tak, aby se v novém prostředí ujal – to nám připadá jako magie.
Jestliže takové čarování ovládáte, pane doktore, proč bagatelizujete svoje zásluhy?
Já jenom zdůrazňuji, že jde o týmovou práci. Dva chirurgové připravují jaterní štěp, zatímco my s kolegou máme na starost tělo pacienta. Dál jsou tu anesteziologové a naše asistentky – sestřičky. Tvoříme bezvadně sehraný kolektiv, ve kterém je odborník každý. Musíme pracovat soustředěně a rychle, dorozumíváme se jednoslovně nebo pohledem. Náš výkon reprezentuje hlavně boj s časem, protože je přerušen krevní oběh. Život operovaného ohrožuje mnoho faktorů, těžko vám všechno vyjmenovat. Jsou situace, kdy se musíme okamžitě rozhodnout pro jednu z více možností. Starost nám mimo jiné působí i to, jak organismus cizí játra přijme, když jsme proti tomu už předem pojištěni.
Uzdravení pacienti pravidelně dojíždějí do nemocnice na kontrolu. Nedokážou kvalifikovaně posoudit hodnotu chirurgovy práce, ale shodují se v tom, že jste je před operací zbavil strachu. Prý – přišel za mnou na pokoj, představil se mi a vysvětlil, jak operace bude probíhat...
Tohle je samozřejmost a nezbytná lidská slušnost. Divil bych se kdyby tomu na jiném pracovišti bylo jinak.
Ovšem jestli si myslíte, že já sám neprožívám při operaci stres, tak se mýlíte. Obavy mám pořád. Kdybych je neměl, nemohl bych to dělat.
Když to však po několikahodinové usilovné práci nevyjde, musí Vám být asi všelijak.
Ani na tuhle prohru nejsem sám Je tu moje širší rodina – kolegové a sestřičky – a moje rodina doma.
Koníčky? To už je teď především moje povolání. Někdy mám třeba den volna, ale stane se taky, že zůstanu na klinice tři dny.
Pane doktore, co by lidé měli dělat, aby bylo míň takových obtížných operací?
Omezit alkohol. Způsobuje cirhózu jater. Jiné chorobné změny jako jsou metabolické poruchy či infekce si naši pacienti většinou nezaviní.
Oni po zákroku vypadají, že vůbec nejsou nemocní.
To taky nejsou. Budou-li s námi i nadále spolupracovat, mají šanci na kvalitní a plnohodnotný život.
Komentáře (2)
Komentujících (2)