O jednom africkém chlapci

Jmenuje se Joseph, žije v Africe v Ugandě ve vesnici Kitala. Joseph je sirotek, oba jeho rodiče zemřeli když mu bylo pět let. Bydlí u své tety a sourozence nemá. Tetě pomáhá v domácnosti a na malém políčku, než jde ráno do školy, má každodenní povinnost nanosit na celý den vodu. Na tom, že denně může chodit do školy, dostávat uniformu a školní pomůcky se podílíme také tak trochu my. Kdo jsme my? Průměrná rodina s jedním už dospělým dítětem, s průměrnými příjmy žijící v České republice někde uprostřed Evropy , daleko od Afriky, daleko od Josepha. Co máme společného a proč o tom vlastně píšu? Jen to, že Joseph se stal naším adoptivním synem v rámci projektu Arcidiecézní charity Praha „Adopce na dálku“ a my se stali jeho adoptivními rodiči.

Byla to vlastně náhoda, tak jako mnoho věcí v životě lidském. I když jsme již dříve o něčem podobném uvažovali, neměli jsme žádnou konkrétní představu, jak se taková nějaká věc dá zařídit. Jednou jsme se v nějakém časopise dočetli o projektu Adopce na dálku a inspirováni tímto článkem jsme nahlédli na internetové stránky Arcidiecézní charity Praha, kde jsme získali podrobnější informace a v databázi dětí k adopci jsme si hned jedno vybrali. A to byl právě Joseph. Proč jsme si z řady dětí vybrali právě jeho také nelze jednoznačně říci. Všechny ty děti by potřebovali alespoň tu malou pomoc, kterou je jim možno prostřednictvím tohoto projektu poskytnout a to za sedm tisíc korun ročně, aby mohli chodit do školy, neboť jen tak se časem jejich životní podmínky mohou změnit k lepšímu. Vybrali jsme si ho snad proto, že je sirotek a nemá ani sourozence.

Joseph nám hned na náš první dopis odpověděl sám docela dobrou angličtinou, kterou se ve škole učí a ta je v Ugandě úředním jazykem, jinak se v jejich kraji mluví jazykem nebo nářečím luganda. Je to již pátý rok co je naším synem na dálku, za tu dobu jsme si s ním vyměnili již mnoho dopisů, Joseph píše tak asi pět dopisů za rok. Zpočátku jen pár zdvořilostních frází a poděkování, později se rozepsal také o sobě a své tetě, o prostředí ve kterém žije, o přírodě, jezeře Ukerewe, řece Nilu a horách které tam mají, o zvířatech která tam u nich žijí a do každého dopisu přidal nějakou svoji malůvku. Také často píše o své škole, o oblíbeném učiteli a svém oblíbeném předmětu, kterým je matematika, a také o tom, že by se jednou chtěl stát učitelem. Má rád fotbal, kterému se ve volném čase věnuje se svými kamarády, o kterých už nám také něco napsal. Také se vždy pochlubí tím, že dostal novou školní uniformu, sešity a další školní pomůcky. Nelze pomoci všem, kteří by pomoc potřebovali. Nás však velmi těší, že můžeme pomáhat alespoň tomuto chlapci, neboť se mu dostane vzdělání, což je pro jeho další život to nejdůležitější, co může dostat. Pokud se mu jeho přání vyplní a stane se učitelem, bude učit a vychovávat další generaci a jejich životní podmínky se budou.určitě zlepšovat.

V jednom dopise byla i tři vánoční přání (touhy) tohoto chlapce z Afriky: Ať je mír, ať je radost, ať je naděje. Díky němu dnes už například víme to, co bychom zřejmě nikdy nevěděli, třeba jak se v jazyce luganda pojmenovávají některá zvířata, že pes je Embwa, žába je Ekikere, opice Ezzike, ježek Namuninungu a žirafa že je Entuluge. Z jeho dopisů jsme poznali, že má radost z malých drobných dárků a fotografií, které mu občas v dopise zašleme a že je rád a váží si toho, že má své vzdálené rodiče. Náš život je naopak velmi obohacen vědomím, že někde sic i daleko v Africe je někdo, komu tímto způsobem můžeme pomáhat jak k prožití možná šťastnějšího dětství s možností navštěvovat školu a vzdělávat se, tak i k jeho budoucímu životnímu uplatnění. Znovu podotýkám, že nelze pomoci všem, ale umožní-li někdo další nějakému dalšímu dítěti přístup ke vzdělání, současná Afrika bude postupně také měnit svou podobu. A k důvěryhodnosti tohoto projektu lze dodat jen to, že člověk opravdu ví, kam a jak jeho peníze byly investovány a že nebyly anonymně zneužity.