Ojíněná Sibiř

Viděla jsem okno. Okno, poznamenané časem a událostmi, ale především tím, co bylo za ním. Ta syrová krása, jež mne svou obyčejností, nenápadností a přitom vznešeností tolik inspirovala a lákala. Pohled, který ocení jen velmi skromný a přemýšlivý člověk hledající sílu okamžiku, nikoli velkolepost a okázalost. Musíme hledat fascinující detaily, kousky skládaček, jež dohromady tvoří úchvatný celek toho zapomenutého světa na hranici civilizace a divočiny. Na pomezí Severního Uralu.
Na obzoru zvolna zapadalo slunce za nekonečné vrcholky tajgy, jež působily tak tajemně a nespoutaně. Daleko za nimi jsme mohli jen tušit malé město Jurjatin. Vzdálenosti tam byly tak nepředstavitelně velké a lidé vlastně málokdy rozeznali, zda přichází zima či léto. Stále zde panoval mráz a nejistota dostatku jídla, přesto někteří uměli být i bezmezně šťastní.
Přes četné břízky, jež tolik charakterizovaly Rusko a celý kraj, bylo zřetelně vidět tok řeky, jež se v zákrutech ztrácel v dáli. Bílé vzrostlé stromy ideálně zapadaly do nehostinného prostředí, kde přežili jen ti nejsilnější a nejvytrvalejší. Na břehu řeky, jejíž vody, stejně jako vody většiny uralských řek, skončily v Severním ledovém oceánu, se na povrch draly drobné kvítky, které ovšem už tak silné nebyly. Jejich slabounké kořínky vydržely vzdorovat krutým podmínkám jen pár dnů. Ty dny však patřily k jedněm z nejkrásnějších tady.
Avšak pamatuji se přesně, jak mne nejvíce uchvacovalo to zvláštní světlo. Dávalo nové rozměry a barvy sněhu, který se ojíněně třpytil v posledních paprscích životodárného kotouče, přestože v tomto zapadlém koutě světa život rozhodně nerozdával. Stíny stromů dopadaly na seschlou trávu a poslední pravidelné kupky sněhu, jež se zoufale držely na ledové krustě pokrývající zem. Pod nohama křupaly větvičky, jejichž nános končil až tam, kde začínaly nánosy písku z koryta řeky. Ta na několik dlouhých měsíců zamrzala a znovu tekla ke svému cíly krajinou plnou nebezpečí, nástrah a ledové krásy, jež nikde jinde nebyla tak intenzivní. V létě s ní slunce hrálo hru odlesků a třpytek a v zimě řeka jen tiše stála a nechávala se zahalovat bílými pírky klidu a snů.
Občas se mezi stromy mihla i elegantní silueta tygra usurijského, pána zdejší zimní říše. Nikdy jej nebylo slyšet a málokdo jej kdy viděl. Byl tichým členem tichého společenství, jež netoužilo po popularizaci či slávě. Tygři na zdejší zem kladli své huňaté tlapy od nepaměti a lidé je respektovali.
Vzduch tady byl čistý jako ranní rosa a odraz scenérie v řece mi připomínal zázrak. Člověk měl chvílemi pocit, že vidí dvě nebe. Hluboké ticho jen občas přerušil zpěv drobných ptáků, kteří si toto místo vybrali jako jedni z mála za domov. Byli tak plní života, přinášeli sem radost a přesvědčovali návštěvníka o tom, že se nezastavil čas. Vítali jej na cestě podél nekončících pastvin, luk, zasněžených vrcholků i rozsáhlých bažin. Dodávali všemu skutečnost.
Odstíny přírody zde nehýřily jasnými barvami, byly mdlé, jemné. Neupozorňovaly na sebe, jen tiše volaly po zvěčnění. Chtěly, aby se na ně nezapomnělo. Básníci je zakódovali do svých poetických veršů, skladatelé zakomponovaly do něžných skladeb poklidu a harmonie, přesto mám dodnes pocit, že ta nádherná část Ruska zůstává velmi nedoceněná. Vždyť co je víc, než když člověk poklekne před zvláštní dokonalostí a jedinečností přírody, která zde byla tolik zřetelná.