CÍRKEVNÍ RESTITUCE

Když slyším tato dvě slova, tak se mi vždy bolestivě sevře nitro. Dnes jsem je v rozhlase slyšel zas. Bude se tím zabývat parlament. Hned usedám, abych opakovaně napsal svůj názor, když na prvý zaslaný přímo parlamentu, kupodivu reagoval jen klub poslanců KSČM a zřejmě podnět skončil v koši. Děje se něco jako zas další křivda, okrádání celého národa a zase bez nás. My nemusíme vědět podle jakého klíče, pravděpodobně jen odhadem, církevní majetky byly ustanoveny?
Pocházím z katolického Moravského Slovácka. A před válkou, už jako dítě jsem vnímal, jak umírající v strachu před pekelnými mukami odevzdávají majetky církvi, někdy před dědičným nárokem potomků, aby motlitbami byli spaseni. Také jsem přesvědčen o tom, že církve majetek nezískali vlastním přičiněním, tedy nejméně vlastní prací. Jinak by pro získání a zachování moci nevedli dokonce války a své odpůrce neupalovali. Nedávno jsem se doslechl, že církve měli i své milice. K čemupak asi?
Z uvedeného je snad zřejmé, že velká část majetku je nečistá a my „demokrati“ dobrovolně vrátíme lup i lupičům.
Navrhoval jsem a trvám na tom, aby národu byl předložen podrobný rozpis,
pochybuji o tom, že vůbec existuje, komu co a aby byla možnost se k tomu vyjádřit. A to nejpodstatnější! Aby od konečně částky byly odečteny
platy duchovních od roku 1948 do skončení jejich vyplácení a také celková částka státem vynaložená na údržbu a správu církevních majetků. Není jisté, zda po takovém výpočtu se církve dokonce nestanou dlužníkem.
Vím, že toto mé volání je hlas proti větru, ale alespoň mám čisté svědomí, že jsem se, snad jako jeden z mála, hanebnosti takového rozsahu vzepřel.
Většina lidé už podporu církví ve víře nepotřebují. Každý věří v co chce. Tím se potřeba účasti v církvi stává nadstandardní. Proto každý si musí svého kazatele zaplatit. Konec příživnictví v Čechách!