Dojmy z Přednádraží

V pondělí mi volal kamarád, protivládní aktivista, že je v Přednádraží, jestli bych nemohl dorazit, že došlo k eskalaci napětí. Pohyboval jsem se zrovna na dojezd MHD, takže jsem se do přednádražského ghetta vydal. Už když jsem se blížil, přišlo mi, že tohle není Ostrava, ale Rio de Janiero. Postupoval jsem dál do hlubin špinavých uliček a při pohledu na trosky budov mi došlo, že průměrný maloměšťek si ani v nejhorších snech nedokáže představit, co se skrývá pod pozlátkem deklarované prosperity a jak dnes lidi také mohou žít.

Stojíme u hlavního želízka v ohni, domu č. 8. Ten jediný zatím stojí obydlen a bráněn před rozebráním a likvidací. Seznamuji se s panem Bandym, který se mi představuje jako Jenda. Se zoufalstvím v očích prosí o pomoc. Během víkendu zažilo přednádraží horor, organizované gangy zlodějů železa s auty rabovaly a rozebíraly, co se dalo. Nikdo si nedovolil jim v tom fyzicky bránit, takové už jsou zákony ghetta. Zítra by mohl mít nevítanou návštěvu. Mohu mu pomoci tak maximálně soucitným pohledem.

Protože v Přednádraží už zůstalo snad jen okolo dvaceti lidí (ostatní rodiny se nechaly zastrašit a už jsou dávno pryč), kauza již není mediálně zajímavá. Přesto můžeme mluvit o tom, že situace má nyní nový rozměr. Majitel nemovitostí Oldřich Roztočil se nervově zhroutil a odmítl se již ohledně osudu svých domů angažovat. To má dvojí následek – jednak je to signál pro zloděje železa, že baráky jsou k mání. Jednak je to signál pro policii, že bude nejlepší nechat věcem volný průběh, počkat si, až to celé spadne a pak už si to nějak developeři zařídí. Kde není žalobce, není soudce, že.

„Rozbíjeli nám barák kladivy! Volali jsme policii, a když viděli, jak nám berou ze zdi traverzu, jen projeli pomalu okolo a zmizeli pryč,“ líčí zoufale jednání policie jedna z žen. Kam se tedy obrátit? Jenda má všechny papíry v pořádku. Má zaměstnání. V jeho bytě je televize, počítač s internetem, těžko byste poznali, že jste v samotném srdci Přednádraží. Přesto je coby „nepřizpůsobivý“ paušálně zahrnut do skupiny těch, které čeká nucené vystěhování. Co s tím? Trestní oznámení? Jenže ono to není tak jednoduché. Majitelem domů je Roztočil, který už nechce s Přednádražím nic mít. A právě s majitelem je nutno případnou žalobu řešit, jsou to přece „jeho“ nájemníci. Žel současná neoliberální společnost se vyznačuje jedním paradoxem – sice velice fetišizuje soukromé vlastnictví, na druhou stranu však chybí jakákoli vlastnická zodpovědnost. Squateři z Milady by mohli povídat.

Cítím obrovskou bezmoc. Kumar Wishwanathan se snaží dočasně zafinancovat soukromé hlídače, ale nevypadá to moc pravděpodobně. Navrhuji tlačit na místní, ať se zformují jako komunita, ale vysvětlujte to klukovi, který nemá co jíst a stovka za kus železa mu vystačí na tři dny… vypadá to, že bude nutno sehnat nějaké aktivisty, kteří by v Přednádraží přespali, dokud nebude hotova právní analýza. Docházím domů a rozhazuji sítě. Deset lidí by podle mě stačilo, méně snad ani nemá cenu.

Ve středu je na Přednádraží schůze. Docházíme tři. Ti, kterým padá střecha na hlavu, se postupně všichni stěsnávají do stále odolávajícího domu č. 8. Na jak dlouho? Kdy zaútočí zloději železa i na něj? Odjíždím do svého bytu, odkud mě nikdo nevystěhovává. Budu moci klidně spát a nebudu muset hlídat, jestli mi někdo nerozebírá zeď. Ale budu spát opravdu klidně? Kauza Přednádraží je jen další skládačka mozaiky současného trendu vzrůstu chudoby. Kdy si uvědomíme, že všichni jsme Romové?