Znechucena vlastní rodinou

Znechucena vlastní rodinou.
Ačkoliv jsem byla vždycky černou ovcí rodiny já, aktuálně "na cestě za nápravou" ( tzn. mám práci ), najde se v naší rodině někdo horší.
Byla jsem na rodiném srazu. Ne kvůli sobě, kvůli babičce. Té, které je 80 let, má svoje tmavě hnědý vlasy sem tam se stříbrnou nitkou a stěžuje si na zubařku, která jí vytrhla tři nebo čtyři zuby. Že by to s těma svýma doklepala.
Krom toho, že je tahle babička narozená na stejnej den jako já, akorát o 65 let dřív, je taky úplně skvělá.
O to víc mě mrzí, že jsem jí přes veškerou snahu nedokázala pomoct. Je tu totiž jedna záležitost...
Babička má o dva roky staršího bratra a ještě jednoho, o něco mladšího. Když jejich rodiče umřeli, nejmladšího vyplatili a dům měli mít na půl. Ale protože byl Evžen nenažranej, "vyžádal" si pět osmin a babičce zbyly tři osminy. Nevermind, celé dětství jsem tam s babičkou jezdila a opravdu si to tam zamilovala. Lítala jsem venku, hrála bedminton, občas babička hrála na stařičkej klavír, co tam má. Pak přišla puberta a já- asi jako každý v tom věku- trávila čas raději s kamarády, než s babičkou. Z letargie mě probrala až příhoda, ve které vzal Evžen babičce klíče od její části domu. A už je nevrátil. Jak je to dlouho? Mno, už to bude deset let.
Nechtěla jsem to tak nechat, samozřejmě. Jestliže je zbytek rodiny apatický a babička u nikoho nenajde zastání, já se o to víc snažila. Šly jsme s babičkou na policii, abychom na něj podaly trestní oznámení. Jak jsme dopadly tam, kde mají pomáhat a chránit? Přímo z úst policisty jsme slyšely:" Jo Evžen? Tak s tím my nechceme mít nic společnýho. Nejlepší by bylo, kdyby ho někdo někde vzal trubkou po hlavě..." Ano, z úst policisty.
Na sklonku puberty jsem měla sklony řešit tuto situaci radikálně... rozbít okno, vylomit dveře, vyházet jeho věci před dům... protože krom toho, že ho zabral, ho taky zarovnal bordelem. Zrovna jsem s kamarády tahala motorku ven, abychom se dostaly k dalším dveřím, když přijel Evžen. To byl bordel. Začal řvát, nadávat a strkat! do mojí už tehdy asi 75 leté babičky. Opět jsme se snažili dovolat policii. Slíbili, že dojedou a za deset minut volali,že do Rejdic jako teda nepojedou. Dobře to tam znaj, protože Evžen - cituji babičku - je jako Rusko, chce všechno zabrat. Hospodskej od Pašeráka mu za to propíchal gumy na autě a chytil ho za flígr... Ten si s ním uměl poradit!
Z pokusu vystěhovat ho z babiččiny části vykrystalizovalo akorát trestní oznámení. Na mě, že MU tam kradu. Zajímavé, že když jsme šli podávat my, vypoklonkovali nás ven.
Od té doby jsem tam nebyla, a přesto ob pár měsíců chodily další výzvy k podání vysvětlení, jaktože jsem ZASE byla na Rejdicích a ZASE tam kradla a tak dále.
Klidně bych najala cigána aby ho zmlátil tyčí, zaplatila bych snad cokoliv, ale ani cigáni nemaj koule na to, mlátit osmdesátiletýho člověka. Ikdyž je to hajzl a zmrd, co by si to zasloužil.
Zpátky k srazu. Byla jsem zvědavá, jestli dojede, protože na posledním srazu nebyl. Ale dojel. Se svojí ženou, dcerou a dvěma vnoučaty.
Evičku, jeho dceru, jsem si matně pamatovala z dětství. Občas jsme se na Rejdicích potkávaly. Vždycky byla hlučná. Jakmile viděla moji babičku, začala volat: TETO! TETO! Moje nejmilovanější teta!!! Pamatuješ si na mě teto? Kámen úrazu. Ikdyž o ní babička ještě před pěti minutama mluvila a věděla, teď měla zrovna zataženo. Nikdo krom mě nemůže ocenit vtip a ironii situace, když jí babička odpovídala: No já nevím, měla bych si tě pamatovat?
Nebýt situace taková, jaká byla, rozesmála bych se na celé kolo. Tak tady to má. Když jí teda tolik miluje, proč za ní občas nezajede? Kde bydlí, ví. Nakonec si babička vzpoměla a já se jen dívala, jak se baví s Evičkou i matkou Evou, která jí toho také dost špatného provedla, a říkala jsem si- je to síla, nebo slabost, mluvit s nima?
O chvíli déle jsem zaslechla odvážnou radu další členky rodiny- Slávko, tohle už bych neřešila. Boží mlýny melou, oni se o něj postarají...
Jasně, boží mlýny. Chtěla bych vidět, jak byste byli v klidu, kdyby šlo o Váš majetek, vaše vzpomínky.
Těch pár lidí, co o problému ví, zastává slabošské stanovisko - nechte ten barák Evženovi, stejně za chvíli spadne. Jasně, spadne, protože se o něj nikdo nestará... Jak tohle může udělat rodina? Jak se můžou tvářit, že mají mojí babičku rádi a přitom se jí ani trochu nezastat? Co je to za hru, kterou nechápu?
Když jsem viděla, jak se k Evženovi zbytek rodiny chová - jako k samotnému zakladateli rodu, s úctou a respektem... bylo mi blivno. Skoro jako k Praotci Čechovi, a přitom on je ten, co rodinu spíš ničí než aby ji udržoval. Copak oni to nevědí? A pak mi došlo, že to možná opravdu nikdo z nich neví. Ale co teď? Mám vstát, začít hystericky šermovat rukama, ukazovat na něj a křičet: COPAK TO NEVÍTE? EVŽEN NENI DOBREJ ČLOVĚK! On není dobrej, vždyť je to udavač a estébák a hitlerův příznivec!!
Nelhala bych ani v nejmenším. Našla jsem to na netu. Jasně tam stojí:

"Evžen ČERMÁK, nar. 25. 10. 1932, tajný spoluprac ovník-agent StB, ev. č. 9510, 951004, krycí jméno KONSUL, lyžar-sjezdař, tré ner-Jablonec. Malá encyklopedie lyžování-1987."

A že chodil do HitlerJungend si babička pamatuje pořád dobře. Ona tam nechodila. Tlačili na jejího tatínka, aby ji tam poslal, ale on jí měl rád a řekl, ať si jde kam chce. Tak šla do české školy, jak byla zvyklá.
Nesoudím ho tady kvůli tomu, co dělal a kam chodil. Jsou mi jedno jeho důvody, výmluvy nebo omluvy. Ačkoliv pochybuju, že by se někdy omlouval. Ať už byl nebo nebyl agent, nácek a kdo ví co ještě, nic to nemění na tom, že je to zlý člověk.
A co hůř, asi někdy někomu dobře vlezl do prdele, protože trestní oznámení na něj nejde podat, klíče z něj nejdou dostat a babička už mi nikdy nezahraje na klavír, ačkoliv o tom mluví pokaždé, když k ní přijdu.