Cesta časem odkryla děsivou vizi

Je pátek večer, tuším něco kolem půl páté, venku se již smráká a kolem mě vane studený
podzimní vítr. Jako jeden z dobrovolníků jsem byl jako redaktor magazínu "Futurus" vyslán
do blízké budoucnosti. Přiznávám, měl jsem strach, jak tyhle nové pokusy se strojem času
dopadnou, jaké konečné následky to bude na člověka mít, ale ještě větší hrůza mě jímala
z představy, co uvidím.
Nasaji podzimní vítr a chvíli se jen tak kolem sebe rozhlížím. Do nosu mi vniká štiplavý
zápach. Vzpomínám, jak jsem si jako malý ten osvěžující vánek pokaždé dokázal vychutnat.
Jak jsem nasával všechny ty rozličné vůně podzimu, které s sebou vždycky přinášel, nechával
ho, aby mi ošlehal tváře a aby můj věčně zadumaný výraz proměnil v klukovský skotačivý
úsměv.
Procházím zrovna kolem autobusové zastávky kousek od pražských Kobylis, když vtom
zahlédnu Jirku, věčného vtipálka ze střední, známého především svojí nepřekonatelnou
fyzickou zdatností ve vytrvalostním běhu. Krátce zavzpomínám na jeho štíhlou postavu, na
jeho obratné tělo plné energie a síly. Bývávalo. Z dálky na mě mává malá oplácaná kulička,
příklad toho, jak vypadá lidské tělo, kterému byl dlouhou dobu odpírán veškerý pohyb. Každý
Jirkův krok připomíná tlustého nemotorného slona a zdá se, že mu pohyb činí velké potíže.
Kam se poděl ten úspěšný atlet?
Nač chodit pěšky, když už dnes má téměř každý vlastní automobil? Nač využívat
nepohodlnou MHD, kde každou chvíli někdo hlasitě telefonuje a za hlavou mu řičí banda
puberťáků? Jenže svět teď dusí smog a lidé trpí plicními chorobami. S každým nádechem do
našich těl vniká nová dávka znečištěného vzduchu a zvyšuje pravděpodobnost, že zdravotní
problémy potkají právě nás. Procházky Prahou se staly minulostí.
Plánovaný výlet do budoucnosti nakonec musíme zkrátit o celé hodiny. Nikdo z nás netouží
po tom znát další pravdu. A na konec… nechceme se před návratem všichni přece udusit.
Uvědomme si, že tahle vize může jednou skutečně nastat. Když se nad sebou každý z nás
trochu zamyslí, určitě ho napadne spousta řešení. A vždyť stačí tak málo! K pohybu po městě
nepotřebujeme nutně auto. Od toho jsou především tramvaje, autobusy nebo metro. A věřte,
že doprava metrem, vám nejednou ulehčí život. Možná začnete chodit do práce konečně včas.
Už žádné dlouhé kolony na dálnicích. Nenechávejte vaše ratolesti jezdit do školy autobusem,
když bydlíte za rohem. Ať se hezky projdou, nechcete přeci, aby jednou dopadli jako můj
spolužák ze střední.
Domů jsem se noční Prahou vracel autem ten den naposledy. Do redakce se teď dopravuji
výhradně tramvají a autobusem. Má to cenu, věřte mi. Nebuďte lhostejní. Možná teď někteří
namítnete, že jako jednotlivec nezmohu nic. Ano, ale když se zapojí každý z vás, pomůžeme
nejen ovzduší, ale i sobě. Společně totiž můžeme tu strašlivou vizi změnit…