Jaký já jsem fanoušek

Stojím na startu a nevnímám nic jiného než bílou plochu před sebou. Zazní výstřel a já se rozjedu. Jak nabírám rychlost, padá ze mě tréma a začínám se uvolňovat. S první bezchybně projetou brankou začínám vnímat i povzbuzování fanoušků:
„Do tohóóó!! Pojeď!“
Ještě víc se přikrčím a lyže začnou nebezpečně zrychlovat. Blíží se druhá branka.
„To nemůžu ustát!“ pomyslím si. Už už se vidím rozplácnutá na zemi, slyším zklamání fanoušků i trenéra… Seberu všechny síly a pokusím se lyže vyrovnat. Paráda! Zvládla jsem to. Znovu slyším potlesk, který mi dodává tolik potřebnou energii.
Třetí a čtvrtou brankou prosvištím jako blesk. Když vidím pátou, poslední, ještě zrychlím. Projíždím jí, a už se řítím k cíli. Nabrala jsem takovou rychlost, že mám až strach, že někoho tam dole smetu. Naštěstí se mi všichni včas klidí z cesty a já můžu s vítězným pokřikem projet branou.
„Juchůůůů!!!“ zaraduji se ještě víc, když na světelné tabuli vidím průběžné pořadí; zatím jsem první!
„Co ječíš?!“ ozve se za mnou podrážděný hlas. Otočím se a spatřím mamku, jak vypíná televizi.
„Musíš to vždycky tak prožívat?“ zeptá se otráveně.
„Musím,“odpovím trochu drze. Takový já jsem totiž fanoušek.