Pocit štěstí

Je nedělní letní ráno. Slunce už si to pěkně špacíruje po obloze a tahá z postelí i ty zarputilé milovníky peřin. Dáváme si ranní kávu a pak nazdar naše město, vyrážíme do Mostu.

Kdo o mně něco málo ví, tak právě teď poznal cíl naší cesty. Vám ostatním to prozradím. Jedeme na autodrom, nasát zase tu atmosféru, kterou přinášejí motory skryté pod kapotou, tu dravost pilotů, když snaží se dojet první a nad hlavu zvednout pohár vítěze.

Jsme na místě, obloha je posetá šedými mraky, kdyby tolik nefoukalo, bylo by rozhodně příjemněji. Kde je ta prosluněná obloha a rtuť nad pětadvacítkou? No, snad se ještě vyčasí.

Už vyjíždějí auta z boxů, řadí se na startovní rošt, poslední úpravy mechaniků a už je siréna vyhání ven. Auta se rozjedou do zahřívacího kola a už je to tady. Červená světla zhasnou, piloti šlápnou na pedál, motory se téměř rozběsní, ženou kola vpřed jak o život a vše v nás se rozvibruje. Tohle není pro fanouška automobilového sportu nic nového, i když pokaždé je ten pocit trošku jiný, ale stále stejně příjemný. Sledujeme závody ze všech možných míst, kde se dají ulovit nějaké hezké fotky a kde je předpoklad zajímavých okamžiků v boji o prvenství.

Pak nastává polední pauza, potulujeme se depem, nakukujeme do boxů a sledujeme tu hezky sladěnou práci mechaniků.

No a v jeden okamžik dostávám skvělou šanci. U jednoho týmu, tady přiznávám jistou sympatii k němu a i palce mačkané v dlani, když se jeho jezdci perou o umístění na špičce toho řvoucího hada, táhnoucího se všemi zatáčkami, se dostávám na soupisku jmen šťastlivců, kteří budou mít možnost se svézt v krásném sportovním autě. Samozřejmě ne jako pilot, ale jako spolujezdec. Ještě není jasné, zda se na mě dostane řada, chystá se další závod, takže je tu zatím jen naděje. Sice říkám, že se nic nestane, když to nevyjde, ale mé vnitřní já už skládá modlitbičku, aby to vyšlo. Vyhrálo.

Nasazuji kuklu, zkouším tu správnou helmu a už jsem jenom krůček od toho splnit si takový svůj malý sen.
A je to tady. Krásné Audi R8 v šedé metalíze a za volantem mladý, ale zkušený švédský pilot DTM vozů. Usedám na místo spolujezdce, zdravíme se, zapínám bezpečnostní pás a mechanik zavírá dveře. Pilot kývne hlavou na znamení, že celý okruh je náš. Vyrážíme, nabíráme rychlost a s ní se ženeme do první ostré pravotočivé zatáčky, kterou ihned následuje levotočivá. Zatím jen sleduji cestu před námi a vnímám hvízdání pneumatik. Dál už také sleduji jedním okem ručičku tachometru, abych věděla jakou rychlostí se to proženeme další zatáčkou, kterou máme před sebou. Takhle rychle nejezdím ani po dálnici. Opět kousek rovinky, ručička na čísle 220 a další dvě zatáčky projeté krásně zvládnutým smykem. Fantastický zážitek. Vnímám ten nádherný pocit a k tomu ještě lovím ve svých znalostech angličtiny slova pro komunikaci s pilotem. Před poslední zatáčkou mě rychlost zase zamačkává do sedadla a pak tvrdě na brzdy. Tedy tvrdě. Byla to harmonie umu, s jakým má to auto v rukách. Do boxové uličky zpomaluje na povolených 60 a člověk by řekl, že se to auto skoro zastavilo. Přijíždíme k boxu, rozloučím se s pilotem s přáním, ať mu to skvěle jezdí a vystupuji. Je tu další sportovní nadšenec, který si ty asi 3 minuty chce také plně vychutnat.

Jsem zase bohatší o krásný zážitek a vědomí, že štěstí není jenom muška zlatá, ale že je to pro mě pocit, kdy zapomenu na všechny starosti, nic nestaví hranice mé mysli a já si říkám, že svět je krásný. A někdy stačí jen tak málo. Třeba jako dnes. Pár minut, které zahřály mé fanouškovské srdce...